Od vánoc nebyl doma, synáček. Zkoušky má hotové, dneska by tu měl být ...
"Hele kdy tedy dneska přijedeš? Ať su doma?"
"Ale já dneska nepřijedu ... až pozítří".
"Jak to? Říkal jsi, že dneska, já na tebe čekám ...".
"No .. kecal jsem ....".
Grr, aj tu výmluvu už je líný si vymyslet. A tak sedí ubohá stará matička, smutně z okna vyhlíží, ponožky nezdárnému dítku plete ...
Ehm, kecám, v životě jsem fusekli neupletla a navíc, aspoň mám klid. Já totiž čtu a čtu.
Achaja od Andrzeje Ziemianského.
Právě vyšel druhý díl tohoto příběhu z říše fantasy, která se podobá Spakowského světu, a přece je jiná - v jistém smyslu realističtější, temnější, krvavější ...
Achája byla princezna, se kterou si osud škaredě zahrál. Intriky, zrada, otroctví boj, to všechno je v prvním dílu, který skončil právě v nejlepším.
První díl se odehrává ve světě plném intrik, kupodivu fantasy aributů jako magie a roztodivné příšery je tu málo - spíše jen v okrajovém příběhu čaroděje Mereditha, ostatní zlo dokáží spolehlivě obstarat lidé. Prolínají se tu dvě dějové linie - jedna líčí osudy Acháji, a druhá osudy Zaana a Siria, dvou vychytralých podvodníků, zabijáků a přece jakýmsi zvláštním způsobem čestných mužů, kteří se vzepřeli Řádu.
Achája se i v druhé knize řídí tím, co ji naučil v táboře otroků šermíř Hekke, a tak je jasné, že její osud není v žádném případě jednoduchý ...
Poloviční boj neexistuje. Nesmíš myslet na to, jestli umřeš nebo jestli z tebe bude mrzák, ani co bude dál. Bojuješ. To je vše, jenom to platí. Bojuješ, abys zabila, i za cenu obětování všeho. Nemá cenu umírat v ložnici, nemá smysl spoléhat na bohy ...
Svůj osud máš ve vlastních rukou, ne v božích. Šlápneš na jedovatého hada a umřeš. Co se dá děla, bohové vyhráli. Ale umřít na smrtelnou nemoc? Nač čekáš? Skoncuj se sebou. Ukaž sama sobě, že dokážeš jít svojí cestou. Bez pomoci, bez slitování. Stejné je to v boji. Pomoc nepřijde. Slitování se nedočkáš. Ty nebo on. Vydej ze sebe všechno - nebo uteč. Boj je svoboda ...
Proti stovce rytířů nesmíš bojovat s myšlenkou: A teď všem ukážu, jak báječně zabíjím. Bude po tobě. Boj není krásný. Pot, krev, smrad. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by se po ráně mečem neposral ...
Ale jestli půjdeš proti stovce a řekneš si - já volím! Vím, že jdu na smrt, že jsem zatracená - pak máš v boji svobodu. Na té nebo oné straně života - všechno jedno ...
Nikdo neříká, že svoboda je snadná, levná jako štůček látky, že ji dostaneš jako děvku za dva měďáky v hampejzu. Ale je možné ji mít.
Doporučit lze všem, kdo mají rádi Sapkowského nebo Žambocha, a nějaká ta propíchnutá mrtvola je nerozhází
Předcházející příspěvek: Photofiltre
Následující příspěvek: Sorcka na d2.sk a strafe kalkulator