Mission of Honor

[IKolincak]

Promiň, špatně jsem se vyjádřil. Honor je v dané chvíli de facto, když ne de iure Admiral of the Fleet, protože velí vlastně jedinému plně bojeschopnému loďstvu, které Mantichora má. Takže může mít propůjčenu hodnost Admiral of the Fleet, byť pouze dočasně. Jenže když vyvstane potřeba, (vyvstala), stal se z ní bojový velitel, jehož hodnost bude, (byla) pouze Admirál, a protože pro potřeby PR měla upravenou uniformu pro Admiral of the Fleet, udělala přesně to, co Alice Trumanové pouze obráceně.

[twombly]

Jenže já ti řikám, že v AAC byla Honor dočasně povýšena jako FLEET ADMIRAL, ne Admrial of the Fleet 

[IKolincak]

Omlouvám se. Ale Fleet Admiral a Admiral of the Fleet je stejná hodnost. Pouze první se používá v USN (Válečné námořnictvo Spojených států) a druhá u RN (Královské námořnictvo). A protože jsem nedávno sledoval sérii Hornblower, použil jsem automaticky britskou hodnost.

[Fox]

Doporucuju prohlednout si prilohu snad to osveli situaci ohledne RMN hodonosti.

[twombly]

Fox: Díky brachu, ušetřil jsi mi hledání na který stránce na imageshacku ten přehled hodností mám

Ikolincak: U USN či RN to možná to samé je, jenže u RMN jsou to dvě odlišné hodnosti, jak můžeš vidět na obrázku co sem postnul Fox.

[IKolincak]

Inu neznalost věci. Chybička se vloudila.

[Muphrid]

Tak přece nakonec aspoň pozitivní zpráva a kraťoučký snippetík z MoH od samotného MWW (David už poslal AMF Ericovi ke spuštění snippetování, na MoH si budeme muset ještě chviličku počkat, ale aspoň nám přihodil - asi pro naštvání - další kousíček):

Subject: About those snippets . . .
Group: Honorverse
Author: davidweber
Date: Thu, 24 Dec 2009 03:42:33 GMT
Local: Wed, 23 Dec 2009 22:42:33 -0500

I've e-mailed Eric the text of the fourth Safehold book (A Mighty Fortress) and asked him, as the official snippetmeister, to go ahead and start posting snippets from it. That book is due out in March. I've also finished reworking Mission of Honor to reflect what he and I did in Torch of Freedom, but that book isn't due out until July, so you're just going to have to go ahead and be patient about waiting for snippets on that one.

 

However, just to prove that I really do have a heart, and bearing in mind the holidays and all, here's a snippet drawn (out of sequence) from Mission. From exactly what point in the book, deponent saith not.

 

-----------------------------------------------------------------

Hamish Alexander-Harrington knew his wife as only two humans who had both been adopted by a pair of mated treecats ever could. He'd seen her deal with joy and with sorrow, with happiness and with fury, with fear, and even with despair. Yet in all the years since their very first meeting at Yeltsin's Star, he suddenly realized, he had never actually met the woman the newsies called "the Salamander." It wasn't his fault, a corner of his brain told him, because he'd never been in the right place to meet her. Never at the right time. He'd never had the chance to stand by her side as she took a wounded heavy cruiser on an unflinching deathride into the broadside of the battlecruiser waiting to kill it, sailing to her own death, and her crew's, to protect a planet full of strangers while the rich beauty of Hammerwell's "Salute to Spring" spilled from her ship's com system. He hadn't stood beside her as she faced the man who had bought the murder of her first great love on the dew-soaked grass of the Landing City duelling grounds, with a pistol in her hand and vengeance in her heart. Just as he hadn't stood on the floor of Steadholders' Hall when she faced a man with thirty times her experience in the fencing salle across the razor-edged steel of their swords, with the ghosts of Reverend Julius Hanks, the butchered children of Mueller Steading, and her own murdered steaders at her back.

But now, as he looked into the unyielding flint of his wife's beloved, almond eyes, he knew he had met the Salamander at last. And he recognized her as only another warrior could. Yet he also knew in that moment that for all his own imposing record of victory in battle, he was not and never had been her equal. As a tactician and a strategist, yes. Even as a fleet commander. But not as the very embodiment of devastation. Not as the Salamander. Because for all the compassion and gentleness which were so much a part of her, there was something else inside Honor Alexander-Harrington, as well. Something he himself had never had. She'd told him, once, that her own temper sometimes frightened her. That she sometimes thought she could have been a monster under the wrong set of circumstances.

And now, as he realized he'd finally met the monster, his heart twisted with sympathy and love, for at last he understood what she'd been trying to tell him. Understood why she'd bound it with the chains of duty, and love, of compassion and honor, of pity, because, in a way, she'd been right. Under the wrong circumstances, she could have been the most terrifying person he had ever met.

In fact, at this moment, she was.

It was a merciless something, her "monster" -- something that went far beyond military talent, or skills, or even courage. Those things, he knew without conceit, he, too, possessed in plenty. But not that deeply personal something at the core of her, as unstoppable as Juggernaut, merciless and colder than space itself, that no sane human being would ever willingly rouse. In that instant her husband knew, with an icy shiver which somehow, perversely, only made him love her even more deeply, that as he gazed into those agate-hard eyes, he looked into the gates of Hell itself. And whatever anyone else might think, he knew now that there was no fire in Hell. There was only the handmaiden of death, and ice, and purpose, and a determination which would not -- could not -- relent or rest.



"Oh, bother!" Pooh said as Piglet came back from the dead.

Teď když si to tak čtu - nebyla tahle ukázka už zveřejněná někdy dřív?

[Muphrid]

Aha, stačilo číst trošku dál...:

Subject: Re: About those snippets . . .
Group: Honorverse
Author: davidweber
Date: Thu, 24 Dec 2009 04:33:10 GMT
Local: Wed, 23 Dec 2009 23:33:10 -0500

Hmmmm. . . .

 

Forgot I'd already baited you with that passage.

 

All right, in the spirit of the holidays and all . . .

 

-------------------------------------------------

 
 

December, 1921, Post Diaspora

 

"To understand Solly foreign policy, we'd have to be Sollies

. . . and nothing would be worth that!"

-- Queen Elizabeth III of Manticore

 

 

Chapter One

Any dictionary editor stymied for an illustration of the word "paralyzed" would have pounced on him in an instant.

In fact, a disinterested observer might have wondered if Innokentiy Arsenovich Kolokoltsov, the Solarian League's Permanent Senior Undersecretary for Foreign Affairs, was even breathing as he stared at the images on his display. Shock was part of that paralysis, but only part. And so was disbelief, except that disbelief was far too pale a word for what he was feeling at that moment.

He sat that way for over twenty seconds by Astrid Wang's personal chrono. Then he inhaled explosively, shook himself, and looked up at her.

"This is confirmed?"

"It's the original message from the Manticorans, Sir," Wang replied. "The Foreign Minister had the chip couriered straight over, along with the formal note, as soon as he'd viewed it."

"No, I mean is there any independent confirmation of what they're saying?"

Despite two decades' experience in the ways of the Solarian league's bureaucracy, which included as the Eleventh Commandment "Thou shalt never embarrass thy boss by word, deed, or expression," Wang actually blinked in surprise.

"Sir," she began a bit cautiously, "according to the Manties, this all happened at New Tuscany, and we still don't have independent confirmation of the first incident they say took place there. So --"

Kolokoltsov grimaced and cut her off with a wave of his hand. Of course it hadn't. In fact, independent confirmation of the first New Tuscany Incident -- he could already hear the newsies capitalizing this one -- would take almost another entire T-month, if Josef Byng had followed procedure. The damned Manties sat squarely inside the League's communications loop with the Talbott Sector. They could get word of events there to the Sol System in little more than three T-weeks, thanks to their never-to-be-sufficiently-damned wormhole junction, whereas any direct report from New Tuscany to Old Terra would take almost two months to make the journey by dispatch boat. And if it went through the Meyers System headquarters of the Office of Frontier Security, as regulations required, it would take over eleven T-weeks.

And assuming the Manties aren't lying and manufacturing all this evidence for some godforsaken reason, any report from Byng has to've been routed by way of Meyers, he thought. If he'd shortcut the regulations and sent it directly by way of Mesa and Visigoth -- like any admiral with a functional brain would have! -- it would've been here eight days ago.

He felt an uncharacteristic urge to rip the display unit from his desk and hurl it across the room. To watch it shatter and bounce back in broken bits and pieces. To curse at the top of his lungs in pure, unprocessed rage. But despite the fact that someone from pre-Diaspora Old Terra would have estimated his age at no more than forty, he was actually eighty-five T-years old. He'd spent almost seventy of those years working his way up to his present position, and now those decades of discipline, of learning how the game was played, came to his rescue. He remembered the Twelfth Commandment -- "Thou shalt never admit the loss of thy composure before thine underlings" -- and actually managed to smile at his chief of staff.

"That was a silly question, wasn't it, Astrid? I guess I'm not as immune to the effects of surprise as I'd always thought I was."

"No, Sir." Wang smiled back, but her own surprise -- at the strength of his reaction, as much as at the news itself -- still showed in her blue eyes. "I don't think anyone would be, under these circumstances."

"Maybe not, but there's going to be hell to pay over this one," he told her, completely unnecessarily. He wondered if he'd said it because he still hadn't recovered his mental balance.

"Get hold of Wodoslawski, Abruzzi, MacArtney, Quartermain, and Rajampet," he went on. "I want them here in Conference One in one hour."

"Sir, Admiral Rajampet is meeting with that delegation from the AG's office and --"

"I don't care who he's meeting with," Kolokoltsov said flatly. "Just tell him to be here."

"Yes, sir. Ah, may I tell him why the meeting is so urgent?"

"No." Kolokoltsov smiled thinly. "If the Manties are telling the truth, I don't want him turning up with any prepared comments. This one's too important for that kind of nonsense."



 
"Oh, bother!" Pooh said as Piglet came back from the dead.

[IKolincak]

Pro ty z vás, kteří nevládnou anglickým jazykem jsem přeložil první snippetík. Veškerý možné chyby jsou pouze moje, tak neváhejte na ně upozornit, připadně je opravit.

   Hamish Alexander-Harrington znal svou ženu tak, jak jen pouzí dva lidé, kteří kdy byli oba adoptováni párem sezdaných stromových koček, může znát. Viděl ji vypořádávat se s radostí i se smutkem, se štěstím a zuřivostí, se strachem a dokonce i se zoufalstvím. Jenže za všechny ty roky od jejich prvního setkání u Jelcinovy hvězdy si náhle uvědomil, že vlastně nezná ženu, kterou novináři nazývali „Salamandrem“. Není to tvá chyba, našeptával mu koutek jeho mysli, protože nikdy nebyl na správném místě, aby se s ní setkal. Nikdy ve správnou chvíli. Nikdy neměl možnost stát po jejím boku, když vedla poškozený těžký křižník na neuhýbavé cestě smrti přímo do bočních salv bitevního křižníku čekajícího, aby je zabil, letíce ke své vlastní smrti a smrti celé své posádky, aby ochránila planetu plnou cizinců, zatímco plná krása Hammerwellova „Pozdravu jaru“ plynula z komunikačního systému lodi. Nestál vedle ní, když čelila muži, který si koupil vraždu její první velké lásky, na rosou nasáklém trávníku soubojového území Města Přistání, s pistolí v ruce a pomstou v srdci. Právě tak nestál po jejím boku na podlaze Sálu místodržících, když čelila muži s třicetinásobnými zkušenostmi šermu přes jako břitva ostrou ocel svých mečů, s přízraky Reverenda Juliuse Hankse, zmasakrovaných dětí Muellerova panství, a svých vlastních zavražděných poddaných za svými zády.
   Ale teď, když hleděl do jako křemen tvrdých milovaných mandlových očí své ženy, věděl, že se konečně setkal se Salamandrem. A uvědomil si ji, jak jen další válečník může. Ale také si uvědomil, že přes všechen seznam svých impozantních vítězství v bitvách, nikdy nebyl a nebude jí na roveň. Jako taktik a stratég, to ano. Dokonce i jako velitel loďstva. Ale nikdy jako samotné zosobnění ničení. Ne jako Salamandr. Protože přes všechen soucit a jemnost, které byly její velkou částí, právě tak hluboko uvnitř Honor Alexander-Harringtonové bylo něco jiného. Něco, co on sám nikdy neměl. Jednou mu řekla, že její temperament děsí ji samotnou. Že si někdy myslí, že za špatné shody okolností se z ní může stát příšera.
   A teď, jak si uvědomil, když potkal tu příšeru, jeho srdce zjihlo pochopením a láskou, protože konečně pochopil, co se mu snažila říci. Pochopil, proč to svázala pouty služby a lásky, soucitu a cti a lítosti, protože svým způsobem měla pravdu. Za špatných okolností se mohla stát tou nejstrašlivější osobou, kterou kdy potkal.
   Vlastně, právě v toto chvíli, jí byla.
   Bylo to nelítostné něco, její „příšera“ - něco, co bylo za vojenským nadáním, nebo zkušenostmi, nebo dokonce za odvahou. Těch, věděl bez domýšlivosti, měl spousty. Ale ne to hluboce osobní něco v jejím jádru, stejně nezadržitelné jako Šiva Ničitel, nemilosrdnější a chladnější než sám vesmír, co by žádný duševně zdravý člověk nikdy nechtěl vyvolat. V té chvíli si její manžel s ledovým zachvěním, které nějak, perverzně, ho přinutilo milovat ji ještě hlouběji, uvědomil, když zíral do těch achátově tvrdých očí, že se dívá přímo do bran samotného Pekla. A cokoliv si někdo další mohl myslet, teď věděl, že to nebyly plameny Pekla. Byl to pouze služebník smrti, a ledu, a záměru, a odhodlání, který by neochabnul nebo neodpočinul - nemohl.

[IKolincak]

A tady druhý snippet. A opět pokud narazíte na jakoukoliv chybu, je pouze moje. Dejte mi prosím vědět, ať se mohu poučit a polepšit. Jinak všem přeji krásné prožití vánočních svátků a bohatého Ježíška.

Prosinec, 1921 po diaspoře.
„Abychom pochopili zahraniční politiku Sluníček, museli bychom se sami stát Sluníčky… a zato to nestojí!“ - královna Alžběta III Mantichorská.
Kapitola Jedna.
Každý vydavatel slovníků řešící ilustraci pro slovo „paralyzovaný“ by ho popadl v té chvíli oběma rukama.
Vlastně, nestranný pozorovatel by mohl být zvědavý, zda Inokentij Arsenovič Kolokolcov, stálý starší podtajemník ministerstva zahraničních věcí Solárního svazu, vůbec dýchá, když zíral na obrazy na své obrazovce. Šok byl částí této paralýzy, ale pouze částí. Právě tak nevíra, snad pouze s výjimkou, že nevíra byla příliš slabým slovem, proto, co v dané chvíli cítil.
Seděl tímto způsobem snad dvacet sekund, podle hodinek Astrid Wangové. Pak se výbušně nadechl, otřásl se a vzhlédl k ní.
„Je to potvrzené?“
„Je to původní zpráva od Mantichořanů, pane,“ odvětila Wangová. „Ministr zahraničí přeposlal čip přímo k nám, spolu s formální nótou, hned jak ho shlédl.“
„Ne, myslel jsem, jestli existuje nějaké nezávislé potvrzení toho, co říkají?“
Vzdor dvou dekád zkušeností ve způsobech byrokracie Solárního svazu, což zahrnovalo i Jedenácté Přikázání „Nikdy otravuj svého šéfa, slovem, skutkem nebo výrazem“, Wangová překvapením zamrkala.
„Pane,“ začala trochu opatrně, „podle Manťáků, se všechno stalo v Novém Toskánsku, a pořád nemáme nezávislé potvrzení prvního incidentu, o kterém říkají, že se tam stal. Takže…“
Kolokolcov se zašklebil a uťal ji mávnutím ruky. Samozřejmě, že nemají. Vlastně, nezávislé potvrzení prvního Incidentu v Novém Toskánsku - jak už mohl slyšet novináře zdůrazňovat - zabere ještě další standardní měsíc, pokud bude Josef Byng pracovat podle protokolu. Ty zatracení Manťáci si seděli přímo uprostřed komunikační smyčky se sektorem Talbott. Mohli dostat informace o tamních událostech do Slunečního systému za trochu více než tři standardní týdny díky jejich nikdy-ne-dost-prokleté křižovatce červích děr, zatímco jakákoliv přímá zpráva z Nového Toskánska se na Starou Zemi dostala za téměř dva standardní měsíce při cestě kurýrního člunu. A pokud půjde přes velitelství Úřadu hraniční bezpečnosti v systému Meyers, jak požadují regule, zabere přes jedenáct standardních týdnů.
A za předpokladu, že Manťáci nelžou a nezmanipulovali všechny důkazy z nějakých bohem ztracených důvodů, každá zpráva od Bynga musela být přeposílána přes Meyers, pomyslel si. A pokud obešel regule, a poslal ji přímo přes Mesu a Visigot - jak by udělal každý admirál s fungujícím mozkem! - byla by tu už před osmi dny.
Pocítil necharakteristické nutkání vyrvat obrazovou jednotku ze svého stolu, a hodit s ní přes celou místnost. Sledovat jak se roztříští a odráží v rozlámaných kusech a kouscích. Zaklít z plných plic z čirého neovladatelného vzteku. Ale vzdor skutečnosti, že by ho někdo ze Staré Země z době před Diasporou považoval za čerstvého čtyřicátníka, bylo mu skutečně osmdesát pět standardních let. Strávil téměř sedmdesát z těchto roků propracováváním cesty vzhůru do svého nynějšího postavení, a nyní mu ty dekády disciplíny, výuky, jak se tahle hra hraje, přišly na pomoc. Pamatoval si Dvanácté Přikázání - „Nikdy nepřipustíš ztrátu sebekontroly před svými poskoky“ - a skutečně se dokázal na svého šéfa štábu usmát.
„To byla hloupá otázka, že ano, Astrid? Předpokládám, že nejsem imunní účinkům překvapení, jak jsem si vždy myslel, že jsem.“
„Ne, pane.“ Usmála se zpátky Wangová, ale její vlastní překvapení - nad silou jeho reakce právě tak nad zprávou samou - se doposud odrážela v jejích modrých očích. „Nemyslím si, že by kdokoliv nebyl, za těchto okolností.“
„Možná ne, ale i tak to bude peklo se s tím vypořádat,“ řekl jí zcela zbytečně. Byl zvědavý, zda jí to řekl, protože ještě nenabyl své duševní rovnováhy.
„Zavolejte Wodoslawskimu, Abruzzimu, MacArthney, Quartermaina, a Rajampeta,“ pokračoval. „Chci je tady v konferenční jedna do jedné hodiny.“
„Pane, admirál Rajampet má schůzku s tou delegací z úřadu AG a…“
„Je mi jedno s kým má schůzku,“ řekl Kolokolcov ploše. „Jen mu řekněte, aby tady byl.“
„Ano, pane. Ach, smím mu říci, proč je ta schůzka tak urgentní?“
„Ne.“ Usmál se úzce Kolokolcov. „Pokud Manťáci říkají pravdu, nechci, aby se objevil s nějakými připravenými poznámkami. Tohle příliš důležité pro tento druh nesmyslů.“

[Muphrid]

Tak ani nevím, jestli už tu byl zmíněn tenhle snippet...:

The people who'd planned Oyster Bay had carefully arranged their attack to avoid anything that could be construed as a direct attack on the planetary populations of Manticore or Sphinx. Given the nature of the war they were planning to fight, it wasn't because the MAN had any particular objection to killing as many Manticorans as possible. But there was that bothersome little matter of the Eridani Edict, and while it was probably going to take a while for anyone to figure out who'd carried out the attack, and how, that anonymity wasn't going to last forever. Eventually, the fact that the MAN and its allies were the only people who'd had the technical capability to do it was going to become painfully obvious. There were plans in place to prevent the Manticorans from returning the compliment once they figured out who was to blame, but the Mesan Alignment's diplomatic strategies could be very seriously damaged if anyone figured out too soon how little the Eridani Edict truly meant to it.

That was the real reason the primary destruction of the space stations had been left to the torpedoes, which had overflown the planets and stayed well clear of them. The follow up laser heads intended to finish off the smaller platforms had come in on a similar trajectory, but some of the planners had argued against using any of them. Despite all of the safeguards built into their guidance systems, there was always the chance, however remote, that one of them was going to ram into the planet at relativistic speeds. And, the critics had pointed out, if that happened, the Alignment's opponents would inevitably claim it had been deliberate.

The final distribution of fire had been a compromise between those who distrusted the torpedoes' ability to do the job and those who wanted no missiles anywhere near either of the inhabited planets. And as was the definition of any compromise, neither side had been completely satisfied.

But however careful they'd been to avoid direct attacks on the planets, none of them had lost any sleep over the possibility of indirect damage from the bits and pieces of wreckage raining down into the planets' gravity wells. That, after all, was something totally beyond any attacker's ability to control, and no one could possibly question the fact that the space stations had been legitimate military targets and industrial platforms. Under those circumstances, the Eridani Edict's prohibition against deliberate attacks on planetary populations had no bearing. So if a few thousand -- or a few hundred thousand -- Manties were unfortunate enough to get vaporized when a fifty-thousand-ton chunk of wreckage landed on top of their town, well, making omelettes was always hard on a few eggs.

* * * * * * * * * *

"What?"

Andrew LaFollet snapped upright in his seat, one hand pressed to his earbug.


"Oh, bother!" Pooh said as Piglet came back from the dead.

[Mirra]

Zda se, ze Mesa sice nechce přímo porušit Edikt, ale tohle jsou jen úmysly... nakonec se může stát, že něco někam spadne...

Tak mě napadlo, že kdyby něco spadlo na Sfingu, mohl by DW navázat na to, co začal v V rukou nepřítele. Konkrétně ony "kolonie" stromových koček kvůli zachování druhu (či jak se to Honor domnívala v té knize)... rád bych viděl další kočky migrující na Grayson nebo i jinam (napadá mě kolonie koček pod okny Mount Royal )

[IKolincak]

Pro ty z vás, kteří nevládnou anglickým jazykem: tady je překlad. Pokud objevíte chybu, dejte mi prosím vědět, ať se mohu poučit.
Lidé, kteří naplánovali Ústřičnou zátoku, pečlivě naaranžovali svůj útok, aby se vy-hnuli čemukoliv, co by se dalo chápat jako přímý útok na obyvatelstvo planet Manti-chora nebo Sfinga. Dáno přirozeností války, kterou plánovali vybojovat, nebylo to, protože by MAN mělo obzvláštní námitky proti zabití tolika Mantichořanů, kolik by jen mohlo. Ale byla tu ta únavná věc s Eridanským ediktem, a i když by to asi někomu zabralo nějakou dobu, než by se dopátral, kdo provedl útok a jak, tato anonymita by nevydržela věčně. Časem by se skutečnost, že MAN a jeho spojenci jsou jedinými, kteří mají technické možnosti to provést, stala až bolestně zřejmá. V běhu byly plány, jak zamezit Mantichořanům, aby tuto poctu oplatili, jakmile zjistí, kdo je na vině, ale diplomatická strategie Mesanského souručenství by utrpěla zásadní újmu, pokud by se provalilo příliš brzy, jako málo pro ně ve skutečnosti Eridanský edikt znamené.
To byl skutečný důvod, proč bylo primární zničení vesmírných stanic ponecháno na torpédech, která obletěla planetu a zůstala daleko od ní. Následující laserové hlavi-ce, které byly zamýšleny ke zničení menších platforem, sledovaly stejnou dráhu, ale někteří z plánovačů proti tomu měli námitky. Vzdor všem pojistkám vestavěným do naváděcích systémů, byla to vždy možnost, jakkoliv vzdálená, že jedna z nich se na-bourá při relativistické rychlosti do planety. A poukazovali kritici, pokud se tak stane, pak by protivníci Souručenství nevyhnutelně prohlašovali, že to bylo úmyslné.
Konečné rozložení palby bylo kompromisem mezi těmi, kteří nevěřili ve schopnost torpéd udělat práci, a těmi, kteří nechtěli ani jednu střelu poblíž jakékoliv obydlené planety. A jak už je definicí každého kompromisu, spokojená nebyla ani jedna strana.
Ale jakkoliv pečlivě se vyhýbali přímému útoku na planety, žádný z nich nebude špatně spát nad možností sekundárních škod z kusů a kousků trosek pršících dolů do gravitační studny planety. To, konec konců, bylo něco zcela za hranicemi mož-ností ovládaní útočníkem, a nikdo nejspíše nemohl zpochybňovat skutečnost, že vesmírné stanice a průmyslové platformy jsou legitimními vojenskými cíli. Za tako-vých okolností nemají omezení Eridanského ediktu ohledně úmyslným útokům proti obyvatelstvu planet žádnou váhu. Takže pokud pár tisíc - nebo pár stovek tisíc - Ma-nťáků bude mít tu smůlu a vypaří se, když padesát tisíc tun těžká troska přistane na jejich městě, dobrá, udělat omeletu také bývá tvrdé pro pár vajec.

* * * *
„Cože?“
Andrew LaFollet se napřímil ve svém sedadle, a jednu ruku přitiskl na své sluchátko.

[IKolincak]

Pro Mira: No podle nějaké diskuze, už samozřejmě nevím kde, to odskáče právě klan Svěží vody, ze které je Nimitz, takže kočky budou určitě zájem emigrovat a protože jsou to přímá stvoření, taky se patřičně pomstít. Takže agentům Mesy nastanou opravdu těžké časy.

[Muphrid]

... to odskáče právě klan Svěží vody...

Nějaký klan to odskáče, ale nikde jsem neviděl info, že by to měl být zrovna tenhle klan... Migrace koček do běžné společnosti a vesmíru ovšem začne určitě - Forakerová se asi těžko bude procházet po Sfinze, aby mohla být adoptovaná. No i když třeba jo .

Podstatné je, že do Sfingy tedy nejspíš nevletí rachejtle, ale spadnou na ni trosky orbitálních zařízení, což porušení EE není...