DiablovoDoupě LITE - texty a odkazy

Fiction: Kouzelná bojovnice


Autor: SuE

Vesmír je nekonečný a plný života, jsou světy, které stvořil Bůh, jsou světy, které prý vznikly z rozpadlých hvězd či shluku žhavých plynů .. a jsou světy, které stvořili démoni.

V takovém světě je lidem těžko žít, protože démoni se rodí znovu a znovu, živeni pekelnými silami, jež dřímají uvnitř planet. A o válečnících, kteří přicházejí z klidných míst planety přímo do hnízda pekelných sil, jsou příběhy, jež se vypravuji na všech třech planetách stvořených démony Blizzardu.

Tábor na okraji Blood mooru bývá poloprázdný, ale někdy, v čase příchodu karavan, v něm kypí život a ve stanu u Gheeda se nalévá pálenka, za kterou tam utrácejí svůj plat nosiči. Když do tábora přijdete, máte pocit, že je plný hrdinů. Nosiči se rozvalují se svými objemnými truhlami a budí dojem bohatých bojovníků. Ale jen na první pohled zkušeného oka. Jsou to většinou ztroskotanci, kteří sem přišli, aby se proslavili, ale jen vystrčili nos z tábora a zahlédli pár zombií, raději zalezli zpátky do bezpečí palisád, a živí se jako hlídači pokladů hrdinných válečníků, kteří sem občas přicházejí, aby zde uložili svou kořist.

Dívka, která přišla do tábora, to však nepoznala. Připadali jí všichni ti barbaři a paladini a kdovíkdo ještě jako skvělí hrdinové, a když jí vítali posměšky, zrudla a nevěděla co říct. Vítali tak každého, snažíce se ho odvrátit od boje, snad aby ospravedlnili své vlastní selhání ? nebo z čiré zlomyslnosti, kdo ví. Ale Yena byla nešťastná, čekala pomoc a radu ale v táboře nalezla jen posměšky. Neměla už peněz a oděv i zbraň cestou skoro zničila. Smáli se její nešikovnosti a ona věděla, že mají pravdu.

Předurčena k dráze kouzelnice, pilně studovala kouzla a koncentraci mysli, aby mohla používat manu pro mocná kouzla, která, jak každá čarodějka doufala, se naučí z artefaktů nalezených v zemi démonů, ale neuspěla. Mnohem lépe si vedla v závodech ve střelbě z luku a šermování mečem, když tajně trénovala na školním dvoře se syny válečníků. Verdikt čarodějné rady při závěrečných zkouškách byl jasný .. nemá schopnosti ani na vesnickou čarodějnici, která zahání upíry a léčí prokletí ... snad by mohla uklízet v budově kouzelnické rady a pomáhat při míchání lektvarů? Vykřičela jim svůj vzdor do tváří, do těch jizlivých očí, které se pásly na jejím selhání, na marných pokusech vyčarovat aspoň iluzi..
Utekla.

Ona bude bojovat, ať si myslí co chtějí. A teď je tady, v táboře, výchozím místě pro všechny, kdo se vypravili cestou slávy, a ten výsměch je tu zas.
V ruce klacek a v hlavě jediné ubohé útočné kouzlo, které se naučila.
Půjde sama, i zombíci jsou lepší než tohle. Rychle prošla branou v palisádách, pokývla strážné lučištnici, která jako jediná jí popřála hodně štěstí, a vydala se hustou travou vpřed. Ignorovala cestu, doufaje, že v trávě snad nalezne něco, co předchozím návštevníkům těchto míst uniklo. Vždyť v zemi démonů prý lze nalézt tolik pokladů. Nacházela však jen mrtvá těla, polorozpadlé kostry dobrodruhů ohlodané od zombií, kteří se zde prý objevují..

Bylo teplo a den byl plný vůně trav, pláň se táhla do daleka a celý tenhle teplý jarní den sváděl k tomu, aby se natáhla do trávy a snila. S přivřenýma očima šla travou, která ji šlehala do kotníků, a ze sněni ji vytrhlo až náhlé tiché zasvištění. U nohy jí přistála jakási šipka. Rychle se rozhlédla ale v okolí nikoho neviděla. Další šipku viděla přilétat z houští, bezhlavě se tam rozběhla a konečně to spatřila. Podivné stvoření připomínající křížence dikobraza a baziliška, žaludek až v krku, ohnala se po něm zuřivě holí a na dva údery jej zabila.

První vítězství .. a roztřesené nohy a ruce, kterými sbírala po zemi zlato, jež vypadlo kdovíodkud z mrtvoly. Nebyl čas na přemýšlení, najednou se zleva blíži dva další a zprava podivně se klátící postava s prázdným pohledem, od níž se šířil mrtvolný pach ... zombie. Zkoncentrovala vůli a teď už jediným rychlým a přesným sekem zlikvidovala bazilišky a pak dvěma křížem vedenými ranami i zombíka.

Najednou se jí vrátila ta lehkost v ovládání zbraně, s kterou cvičila dlouhá léta v přátelských šarvátkách dětské tlupy, a s tím i víra v sebe samu. Nedělala si iluze, že se dostane daleko, že by se snad mohla probojovat až k samotnému Baalovi, ale doufala, že se dostane tak daleko, aby její prohra nebyla tak potupná. Vždyť i mnohé z kouzelnic, které prošly čarodějnou školou s úspěchem, ba vyznamenáním, selhávaly. Selhávaly proto, že se domnívaly, že jim jejich kouzla zaručí nezranitelnost, že cesta vpřed bude jednoduchá, a nebyly připraveny na krev a nebezpečí.

Tyhle iluze Yena neměla, a tak jen pevněji sevřela hůl a pokračovala dál, ke vchodu do jeskyně, která se náhle objevila na úpatí nízkého pahorku. Den of Evil. Místo, o kterém ji řekla Akara, která se na ni dívala se stejně ironicky a nedůvěřivě jako ostatní.. Vešla dovnitř bez ohlédnutí.


V Lut Gholeinu bylo živo jako vždy, když přišla karavana. Yena vešla unaveným krokem do hospody, objednala si pokoj a vlekla se nahoru po schodech, aby ze sebe smyla zápach stok a smrti. Boj s Radamentem jí ukázal, že optimismus, jakým ji naplnilo snadné vítězství nad Andariel, byl poněkud předčasný. Vedro a všudypřítomný prach ji taky na náladě nepřidalo. Ale to všechno se dalo překonat, nejhorší byl ten pocit samoty poté, co zanechala těžce zraněnou lučištnici u Akary. Neměla to srdce tahat ji do boje znovu. Ale tady bude muset někoho najít, sama do pouště nemůže, nic o ní neví a zdá se, že boj bude mnohem těžší, než očekávala. Ale co, ráno je moudřejší večera.

"Jsi blázen holka, že tam chceš jít .. no jo, já vím, všechny ty ideály a boj se zlem a tak, ale kolik jich už bylo, co nakrmili pouštní kočky a supy, a co dokázali? Nic. Kam se ženeš?"
Masitá ruka hostinského před ní šoupla vrchovatý talíř.
"Koukej, potřebuju pomocnici do kuchyně, jak přijedou karavany, tak nestíhám, vyděláš si něco peněz na cestu zpátky a vrátíš se domů".
Usmála se smutně, vědoma si toho, že těmhle lidem, jakkoli na ni byli hodní a vděční, že je zbavila Radamenta, nikdy nevysvětlí, co ji žene vpřed. I hostinský to pochopil, ten vzdálený úsměv a nepřítomný pohled už viděl tolikrát .. a tolik koster v poušti.
"Běž za Greizem, snad ti pronajme nějakého průvodce. Ale nedůvěřoval bych jim, jsou divní, očarovaní, vrahouni to jsou. Moc bych se nedivil, kdyby prchali před zákonem, ta jeho žoldácká sebranka. Peníze si nech, za Atmu, budeš je potřebovat, kup žoldákovi pořádnou zbraň a brnění. A hodně štěstí".

Greize si všimla už předtím a předpokládala, že ji nečeká lehké jednání, ale nakonec byla docela překvapena, jak to bylo jednoduché.
" Hmm, kouzelnice, ty budeš chtít někoho, kdo by za tebe bojoval a chránil tě, aby se do tebe potvory netrefovaly, co ?" Nerozuměla úplně tomu posměšnému tónu, ale vlastně ... proč ne.
"Obrana by se hodila", řekla nesměle.
"Hej Hazeede, pojď sem, tahle krásná dáma bez tebe nemůže žít". Jeden z mužů, kteří seděli ve stínu u brány, líně vstal, doloudal se k nim tím zvláštním krokem, kterého si již předtím všimla u pouštních bojovníků, a s úsměvem se uklonil. Byl to spíše úsměšek, připadalo jí, ale hned tu myšlenku zaplašila. Nic mu přece neudělala, nic o ní neví, nemůže vědět, že je kouzelnice, která neumí kouzlit. Nikdo tenkrát ani v Rogue campu netušil, že Andariel nezabila mocnými kouzly, ale pouhým statickým polem a okovaným klackem, kterým ji nakonec utloukla. Ani u Radamenta nikdo nebyl, klid, Yeno.
"Jsem vám plně k službám, má paní, váš živý štít, bez obav si můžete pudrovat nos uprostřed bitvy". Ta ironie se teď už přehlédnout nedala ale peníze už Greizovi zaplatila, tak co jí zbývalo?
"Přesně v to jsem doufala ale snad abychom ti koupili nějaké brnění, Hazeede, ať mi na večírku neděláš ostudu", odpověděla ve stejném duchu. Hazeed vypadal trochu zaraženě, netušila jakou odpověď čekal, ale s výbavou, kterou nakoupili u Fary byl očividně spokojen.

Yena si koupila o Drogmana novou okovanou tyč, která sice nebyla pokryta kouzelnými runami, které by přidávaly sílu kouzlům, ale zato dávala docela dobrou bleskovou škodu při úderu. Hazeed jen udiveně povytáhl obočí, ale nijak to nekomentoval, snad si myslel, že na kouzelnickou tyč nemá peníze.

Na první potvory narazili hned za branou města. V písku se šlo špatně, a skákací psy, kteří zaútočili znenadání z různých stran, nebylo možno zasáhnout, protože okamžitě odskakovali pryč a měnili směr. Zmrazila je ledovým prstencem a zakouzlila statické pole, což pomohlo Hazeedovi se k nim dostat a polomrtvé je dorazit. Pokud se mu její technika boje zdála být podivná, nechával to bez komentáře. Držela se vedle něho, a chráněna obrannou aurou, zpomalovala potvory, sem tam nějakou praštila a kouzlila statické pole. Hazeed se vrhal do chumlů příšer pořád s tím divně ironickým úsměvem, občas, když mu podala léčivou láhev, zdvořile poděkoval, a tím konverzace končila. Stala se z toho rutina.

Byli v místě, které se z neznámých důvodů nazývalo Dry Hills,. Yeně to připadalo divné, ne že by to nebyla pravda, ale vyschlé bylo všechno okolo, nejen hory. Musela to být opravdu velmi jemná nuance suchosti, kterou zjevně cizinec nebyl schopen postřehnout. Právě se po skončeném boji přehrabovala ve věcech mrtvol, doufaje v nalezení nějaké lepší zbraně, když zaslechla hluk boje. Hazeed se nikdy nezúčastňoval obírání mrtvol ani vylupování truhel, nikdy ale nic nenamítal, když to ona dělala a s povděkem přijímal léčivé lektvary, které nacházela.

Zvedla hlavu a viděla, že je zle. Hazeed jako obvykle šel na průzkum a narazil na nepřátele, kteří však tentokrát byli nad jeho síly. Houf pouštních koček a prokletý sup, který sesílal blesky okolo. Hazeed sotva stál na nohou.
Vrhla se bezhlavě do boje, hodila mu léčivý lektvar a společně, opřeni zády o sebe, se bránili proti přesile. Mrazivý prstenec a ohnivá stěna, kterou s vypětím všech sil vykouzlila, zuřivé rány klackem, Hazeedovo kopí neúnavně bodající v tom divném rytmu tří ran, řev raněných příšer i její vlastní sténání, bolest v ruce a rozseknutý bok, krev stékající do očí z rozraženého čela, blesky, které jí spalovaly kůži.. to vše jí splývalo a tak jen naslepo tloukla před sebe, dokud cítila odpor a najednou udeřila do prázdna, ztratila rovnováho a upadla na kolena.

Něco se dotklo její ruky, to Hazeed jí podával léčivý lektvar z jejího vlastního opasku.
"Proč?" zeptal se, a tentokrát v jeho hlasu nebyla ta zdvořilá ironie jako obvykle. Lektvar začal účinkovat skoro okamžitě.
"Co proč?" zeptala se tupě.
"Proč jsi se vrhla do přímého boje? To přece kouzelnice nedělají."
"Jinak to nešlo, dostali by tě".
"Na to tu přece jsem, jako živý štít, abys mohla kouzlit nebo utéct", řekl pobaveně. Zírala na něho vyjeveně.
"Riskovala jsi život pro žoldáka v přímém boji ... ty , kouzelnice?" Zrudla a hleděla do země.
"No, já to jinak neumím, víš, a .. a .. já vím, že kdybych kouzlila, tak by to bylo jednodušší, ale neumím soustředit tu ..to .. no sílu, abych mohla dělat ty mocné kouzla, tak jsem si říkala, že když budu cvičit obratnost, že třeba .. že budu umět bojovat .. a tak. Ale málem jsi to nepřežil. Já ..nezlob se".
Snad poprvé za tu dobu se zdál Hazeed vyveden z klidu.
"Zlobit se? žádné kouzlo by mě v té situaci nemohlo zachránit, jen to co jsi udělala ty, kryla jsi mi záda. Jako dobrý parťák, bojová kouzelnice, či spíš kouzelná bojovnice?"
Teď ten úsměv ironický nebyl a Yena se nakonec váhavě usmála taky.
"To přece nevadí, že nejsi dokonalá kouzelnice, bojovat se dá různými způsoby a ani já nejsem ..". Váhavě zmlkl.
"Co nejsi? Promiň, že se ptám, ale ta aura co kouzlíš ... to je paladinovská aura ale při tom nejsi paladin, nemáš ten jejich výraz .. takový ten fanatický"
Povzdechl si.
"Máš pravdu, měl jsem být paladinem. Tak jako se u vás některé dívky rodí s vlohami na kouzlení, tak i my v poušti se rodíme s talentem, který se pak rozvíjí v klášteře. Tu jednu auru máme každý vrozenou, ale ty další, ty se dají vyvolat, pokud je víra dost silná, tak jako kouzelnice soustřeďují sílu mysli, paladinové posilují víru"
"A ty?" Podíval se na ni zas tím svým pobaveným pohledem.
"Já nějak netušil, v co bych měl věřit. Tak mě vykopli a skončil jsem jako žoldák".
Seděli mlčky a přemýšleli jeden o druhém, o té podivné cestě, která je svedla dohromady.

Protože něco se změnilo.
Už to nebyla vznešená kouzelnice a najatý žoldák, teď byli parťáci v boji.
Kouzelnice bez kouzel a paladin bez víry.


Tak opět v Rogue campu. Yena se rozhlížela po táboře. Nic se nezměnilo, snad jen že si z ní nikdo neutahoval, nikdo z nosičů se ani neodvážil se na ni křivě podívat. Ne proto, že za ní stál ten vysoký temný válečník s pikou, ale proto, jak se změnila ona sama. Zbroj, kterou měla na sobě, sebevědomí a způsob, jakým držela svou okovanou tyč, nenechávaly nikoho na pochybách, že je bojovnice. A to je mátlo, ta hbitost, obratnost, s jakou se pohybovala, lehkost, s jakou nesla těžký batoh, takové kouzelnice nebývají. Jen vyjímečně některé mají dost síly a téměř žádná necvičí obratnost. Líné pohyby ospalých koček jsou jejich poznávacím znamením.

Yena hledala volného nosiče, u kterého by uložila věci, které nasbírala v boji s Diablem a Baalem, než se vydá dimensionální branou do Nightmare - dalšího prokletého světa. Najednou na sobě ucítila čísi pohled, otočila se, aby zpražila drzouna, ale úžasem jí poklesla čelist. Nebyla sama, kdo hledal v táboře nosiče. Vysoká amazonka ve zlatém brnění, které odráželo paprsky podzimního slunce v mihotavých záblescích, si ji pečlivě prohlížela. Yena zrozpačitěla. Tohle byla bojovnice, která pokořila i planetu Hell, proslulá hledačka pokladů.

"Dobrý den paní, já .. ehm, počkám, až si vyřídíte své záležitosti, nechci zdržovat".
"Vítej, čarodějko, setkáváme se poprvé a doufám, že ne naposled, že neztratíš vůli bít se až narazíš na silnější nepřátele. Viděla jsem mnoho kouzelnic ... ale v čemsi se od nich lišíš, možná tvá zbraň?"
Yena cítila jak rudne, protože amazonka si očividně myslela, že svou milovanou okovanou tyč s bleskovou škodou nosí proto, že nemá peníze na lepší. Tak soucit teda opravdu nepotřebuje.
"To je válečná hůl paní, bojuji s ní nablízko a očarovávám ji ohněm."
Amazonka vypadala trošku překvapeně ale ne tolik, jak by Yena očekávala.
"Slyšela jsem už o kouzelnicích, které se vydávají cestou bojovníků a neboj, nebudu se ti smát, ať jsou tvé důvody jakékoli. My bojovníci musíme držet spolu". Ten milý úsměv Yenu odzbrojil ale slova o jiných kouzelnicích, které bojují zbraní, ji šokovala. Zapomněla na zdvořilost i povinnou úctu a vyhrkla.
"Pověz mi něco o tom, prosím. Jaké mají zbraně? Jak bojují? Potkala jsi nějakou? Pokořila některá Baala na Hell? Používají kouzla?"
Amazonka se rozesmála.
"Pojď ke Gheedovi na skleničku, povím ti to".
Hazeed, který se živě bavil s jednou s lučištnic, jen nedbale kývnul, a Yena následovala amazonku do stanu. Ten rozhovor byl dlouhý, protože amazonka si ráda povídala a také hodně věděla. Yena večer popsala dvě stránky svého deníku, když se snažila zaznamenat všechno, co se dověděla.

Už se šeřilo, když obě vylezly ze stanu, trošku nejistě a s chichotáním, které se jaksi neslučovalo s důstojností věhlasných válečnic.
"Počkej, něco ti dám, s tímhle klackem se na Nightmare daleko nedostaneš, musíš mít štít, už teď tvoje brnění vypadá jak prkýnko na maso. A hlavně, neuraž se, ale i když budeš trénovat obratnost, tak šikovná se zbraní jako paladin nebo barbar nikdy nebudeš, potřebuješ kouzelnou zbraň, aby se ti líp trefovalo, a kouzelný štít, abys dokázala líp blokovat. Škyt".
"To mi dáš jen tak? Nic moc nemám, co bych ti mohla dát na oplátku"
"Já vím že ne, ale jaký smysl by mělo hromadit bez užitku poklady? Dávám je těm, kdo je potřebují. Jo a ještě luk ... obratnosti taky moc nemáš, i když určitě víc než většina kouzelnic, no tak se hned nečerti. Tady, vem si tohle, trefuje to samo ale je to pomalé".

Yena rozpačitě hleděla na poklady, které jí amazonka dala do truhly. S tímhle se dá bojovat proti komukoli.
Odhodila tyč a na záda zavěsila kuš Hellcast, do pravé ruky vzala rudý meč Hexfire, na levou připevnila Whistans guard. Když se otočila, aby poděkovala, amazonka byla pryč, jen Hazeed s novou pikou stál za ní a usmíval se jejímu nadšení.

Ačkoli kuš posléze vyměnila za luk Kuko, na štít i meč si nechala vyrýt své jméno a nosí jej dodnes. Matriarch Yena.