DiablovoDoupě LITE - texty a odkazy

Fiction: Starobylí a Baalova hrobka


Autor: Irook
(pozn.edit.: spojeny 3 příběhy)

Krev starobylých

Už jsem zase běžel. Nemělo smysl v těch ledových kobkách zůstávat. Od začátku jsem to věděl. Jsou jako mrazivý hrob...

Právě jsem minul další mrtvolu, pravděpodobně to kdysi bývala žena. No, kdysi, to asi není to správné slovo, vždyť je to sotva pár měsíců, co k Harogathu přitáhl Baal se svými pohůnky.

Každopádně, než umrzla do ledového bloku, prožila zřejmě strašlivá muka. Démoni a další zrůdy už dávno nemučí kvůli ničemu jinému než radosti.
Je až zvláštní, jak člověk dokáže za běhu o život přemýšlet o takových věcech.

Asi jsem trošku zpomalil, protože válečný ryk Měsíčních rytířů zesílil.

"Hergot, ti jsou neúnavní", zabručel jsem si pro sebe.

Přiběhl jsem na rozcestí. Další z tisíců křižovatek v těchle prokletých jeskyních. Už jsem v nich zavřený pátý den. Od druhého si říkám, jestli jsem udělal dobře, že jsem se vydal na takovou cestu. Cestu ke Starobylým. Věděl jsem, že to bude těžké, ale tohle. Zatracený bludiště... Počkat.

Najednou jsem měl intenzívní pocit, že tohle místo vidím poprvé. To by ovšem znamenalo... Zamžoural jsem do chodby přímo naproti mě. Schodiště.

Doběhl jsem ke schodům a otočil se. Letmým dotykem jsem zkontroloval vybavení. Oba meče na správném místě, z opasku jsem taky nic nevytrousil. Fajn.

Na křižovatku doběhly tři mohutné postavy. Každá měřila více než dva sáhy a v ramenou byli mohutnější než já. A to už je co říct, protože jsem jeden z nejstatnějších ze svého druhu. Totiž z barbarů.

Když mě rytíři uviděli, rozešli se ke mě. Nepospíchali, věděli, že nemám kam utéct. Asi deset sáhů za mnou končily schody těžkou ocelovou mříží. Ustoupil jsem na kluzké schody za sebou. Sem se všichni tři nedostanou.

První z Měsíčních rytířů odepjal od opasku mohutný palcát. Hlubokým hlasem se zasmál. V rudých očích mu byla vidět touha po boji a po krvi. Už se těšil na to, jak si mě vychutná.

Vytasil jsem jeden z mečů a držel ho volně svěšený podél levé nohy. Opět nadešel čas krve. Zbylí dva hnusáci se zasmáním pozvedli své zbraně. Jěště netušili, co je čeká.

Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi v Harogathu držel krátkou čepel poprvé. Tehdy mi bylo sedm let a meče byly ze dřeva, abych si neublížil. Můj otec byl přesvědčen, že skutečné meče nikdy potřebovat nebudu.

Ze snění mě vytrhl prudký útok prvního rytíře. Docela mě zaskočil. Nebyl čas něco krýt a ani jsem nechtěl vystavovat vzácnou čepel přímému střetu. Ukročil jsem vpravo a mírně se sehnul. Palcát rozdrtil ledový schod. Okamžitě následoval druhý výpad, ale to jsem byl již připraven. Nechal jsem sklouznout rytířovu zbraň po čepeli, a bleskovým a zkušeným pohybem jsem odťal hnusnou ruku v předloktí. Rytíř začal strašlivě řvát a mávat pahýlem kolem sebe. Všude bylo rázem plno krve. Kopl jsem ho do hrudníku, až žebra zapraštěla a smetl hnusáka ze schodů. Jak padal, vzal sebou dalšího, který se celý nedočkavý škrábal za mnou.

Poslední rytíř přeskočil zmítající se klubko dvou těl a vyběhl po schodech až na moji úroveň. Byl tak nažhavený na boj a lačný po mé krvi, že si nevšiml nastavené čepele. Zajela do odulého břicha jako do másla. To už jsem mu druhým mečem v pravé ruce přejel přes hrdlo. Měsíční rytíř, postrach barbarů, se nezmohl na nic jiného než tiché zabublání. Když jsem z něj páčil rudou čepel, pomohl jsem si nohou. Mrtvola se skutálela po schodech dolů.

Mrknul jsem dolů. Bezruký rytíř si pádem srazil vaz a zalehl dalšího. Vyprošťování vypadalo na docela dlouhou dobu, dost dlouhou, abych stihl zdvihnout mříž a protáhnout se na druhou stranu.

Když jsem vystoupal asi dvě stovky schodů, ovanul mě ledový vítr. Po těch pěti dnech v zatuchlém vzduchu působil jako balzám.

Srdce mi tlouklo stále rychleji v předzvěsti dalších událostí. Pomalu jsem vyšel na náhorní plošinu. Arreatské Výsluní.

Stanul jsem u oltáře a zavřel oči, abych se uklidnil. Konečně. Tohle je místo, kterému jsem obětoval několik posledních měsíců svého života. Teď se ukáže, jestli byl můj výcvik dostatečný, nebo jestli budou muset hledat zase někoho jiného. Teď a nebo nikdy. Už jsem se smrti nebál.

Znovu jsem oči otevřel. No tak, přece mě nerozdupou tři obyčejný sochy. Vlevo Talic, vpravo Korlic, naproti mě Madawc. Odhodlaně jsem sáhl na starobylou knihu. Zavířil vzduch a ovanulo mě horko. Chvíli jsem nic neviděl. Připadalo mi to jako věčnost.

Náhle mě můj šestý smysl přinutil se sehnout. Do oltáře přede mnou udeřila sekera hozená Madawcem. Vykřísla několik žhavých jisker. Vpravo se ve vzduchu něco mihlo. Udělal jsem kotoul vzad a vytasil při tom oba meče.

Korlic rozdrtil sekyrou dlaždice z kamene přesně na místě, kde jsem před pouhou desetinou vteřiny dřepěl.

Napřímil jsem se a rozhlédl. Korlic se rozeběhl ke mě, Madawc si ustoupil trošku vlevo, aby nehodil sekyru Korlicovi do zad. Talic byl zatím na svém místě. Mrknul jsem. Najednou byl Talic u mě a rychlým sekem mi rozťal koženou zbroj na hrudi. Cítil jsem, jak mi po těle teče něco teplého. Hergot, ti jsou rychlí.

Nebyl na nic čas. Rychlým, úsporným sekem jsem zaútočil na Talica. Čepel sjela po štítu. Vrhl jsem se kotoulem pod nohy Korlica. Někde nade mnou prosvištěla sekyra Madawca a neškodně zazvonila o kamennou zeď o kus dál. Korlic zakopl a se zaduněním se zřítil na zem. Sotva jsem se otočil, už byl u mě zase Talic. Neměl jsem čas se ani zvednout. Nouzově jsem kryl jeho sek shora. Udeřil mě zboku štítem do hlavy. Odlétl jsem asi o tři sáhy dál. Ještě než jsem dopadl na zem, bok mi rozťala Madawcova sekera. Sníh pode mnou zrudl krví.

Pokusil jsem se postavit. Dost to bolelo a navíc jsem ztratil jeden meč. Dopadnul přede mě Korlic a toporem od sekyry mi rozbil obličej. Udělal jsem dva kroky vzad. Korlic znovu zaútočil, tentokrát dost prudce, zboku. Piruetou jsem se mu vyhnul a využil toho, že se dost odkryl. Rychlým, ale ne moc silným sekem jsem mu rozťal stehno. Trošku ztratil rovnováhu, ale i to stačilo na to, abych mu prosekl hrdlo. Nevěřícně tam stál a rozšířenýma očima se na mě díval. Krev cákala všude kolem.

Vtom jsem koutkem oka zahlédl vrženou sekyru. Použil jsem padajícího Korlica jako štít. Sekyra se mu zasekla do zad.Ve stejném okamžiku se staly dvě věci. Hodil jsem meč směrem k Madawcovi. Čepel jej neměla zabít, jen zdržet. Ve stejném okamžiku jsem ucítil píchnutí na lokti. Talicův meč mě seknul do ruky a jeho majitel se znova napřahoval, aby se mě zbavil jednou provždy.

Bleskově jsem hmátl po Korlicově sekeře. Odklonil jsem Talicův výpad a těžkým toporem mu rozdrtil nos pod přílbou. Zapotácel se. Využil jsem toho a vrhnul se po mém druhém meči ležícím opodál. Za letu jsem zkontroloval Madawca. Ležel na zemi a svíjel se v kaluži krve se zabodlým mečem v hrudi. No, tak taková rána se povede jednou za život. V kotoulu jsem sebral meč. Prudce mě zabolelo v boku. Doufal jsem, že Talica vyřídím dřív, než mě ztráta krve příliš oslabí.

Talic stál v bojové pozici, levou část těla si kryl oprýskaným štítem. Chvíli jsem jen tak stáli. Bylo to zvláštní, vnímal jsem v té chvíli pouze svistot větru. Věděl jsem, že za normálních okolností by proti mě neměl moc šancí. Jenomže teď jsem byl docela dost zraněn, proto se má šance docela dost snížila. Talic to věděl také.

Najednou se zase objevil přede mnou. Jak, hergot, může být tak rychlý? Čepele se srazily a na zem dopadlo několik žhavých kousků kovu. Provedl jsem několik smrtících piruet. Talic je všechny vykryl nebo uhnul. Znovu zaútočil, tentokrát krátkým sekem, velmi rychle zepředu. Odtančil jsem piruetou doleva a provedl protiútok. Tohle Talic znal a byl na to připraven. Jeho čelel mi přejela po hrudi. Sykl jsem, ale nevyšel z tempa. Naznačil jsem útok zvrchu, Talic kryl mečem. Bleskově jsem poklekl a zespodu mu přejel špičkou meče po vnitřní straně stehna. Tam jeho štít nemohl dosáhnout.

Talic odhodil meč a chytil se oběma rukama za ránu ve snaze zastavit krvácení. Moc mu to nešlo. Povstal jsem a odstoupil o dva kroky. Talic se na uvolněné místo sesul. Kolem něj se začala tvořit velká kaluž krve, rychle se vpíjela do sněhu.

Zaduněl sníh a padající kámen a skála odhalila vstup do temné jeskyně.

"Těš se, Baale", pronesl jsem a vytrhl svůj meč Madawcovi z těla.



Baalova hrobka

Prolétl jsem průchodem do malé místnůstky se sarkofágem uprostřed. Nebylo tady nikde moc světla a v tom řevu mě asi nebylo slyšet. Najednou se za mnou do hrobky doslova vecpala jedna Sukuba (i když vecpala - to jsem udělal já, ale já jsem taky barbar s rameny třikrát tak širokými jako ona). V šeru jsem ji viděl dřív než ona mě a ta půlvteřinka náskoku stačila k tomu, abych jí z natažených paží odťal mečem obě ruce v zápěstí. Současně jsem ji praštil pěstí do krku a znemožnil jí tak zařvat. Jenom tiše zasípala a oslabena ztrátou krve se sesula na podlahu. Milosrdně jsem jí odsekl mečem hlavu, bez mé "pomoci" by se trápila ještě dlouho.

Konečně jsem měl čas trochu vydechnout a nasbírat nové síly. Nebude trvat dlouho a určitě mě tu objeví, navíc se potím doslova jako prase a Rytíři Smrti tohle všechno cítí. Bestie. Opřel jsem se o zeď.

"Hele, hrobka," řekl Ten druhý. (Od té doby, co jsem na výpravě za Baalem, si povídam sám se sebou. Ten druhý je moje hluboce skryté já, o něco dobrodružnější a s chutí riskovat. Někdy až nepříjemnou. Copak mu se to riskuje, jemu o krk nejde.)

"No a co?" opáčil jsem, asi už dost unaven, protože jsem netušil, co tím chce říci.

"No…přece poklad. V každé hrobce je přece poklad."

"Ale blbost, přece nebudu rušit klid mrtvých."

"A proč ne? Třeba se odsud živej nedostaneš a až pojedeš tunelem k bílýmu světlu, bude tě hryzat svědomí: proč já tvrdohlavec neotevřel ten hrob, třeba tam byla záchrana. Nějaká tajná chodba nebo tak."

"To je fakt, když už jsem tady," odložil jsem vak a zapřel se o víko. Bylo hrozně těžké, měl jsem pocit, že mi prasknou šlachy na rukách, jak jsem se snažil. Konečně povolilo a se zvukem tření kamene o kámen se hrobka napůl otevřela.

"Tak co tam je?" houkl netrpělivě Ten druhý.

"Počkej čoveče, nemám čtyři ruce." Hrábnul jsem do zbytků a začal tahat ven věci, co se mi okamžitě nerozpadávaly v ruce. Tak copak to tu máme…Hmmm, kosti, zase kosti, fuj, lebka, hrst zubů, nějaká dřevěná tyč obalená v hadrech. Všechno jsem hodil za sebe na zem. Něco kovově cinklo. Vrhnul jsem se k hromadě. To není tyč, to je - rozdělal jsem poslední zbytky hadrů - meč!

Obouruční meč, nějaká dávná práce, jednoduchá, bez ozdob, s čepelí černou jako noc a matnou jako neleštěný obsidián. Kovová a přesto lehounká jako dřevo.

"Nešahej na to těma prackama," vyrušil mě přidrzlým hlasem Ten druhý, jak to má v poslední době ve zvyku, "co když je to prokletý!"

"Ticho. Kdyby to bylo prokletý, tak je dávno po tobě, protože prokletý věci ničí mysl,"odseknul jsem. Zmlkl.

Zkusmo jsem novým mečem máchnul. Perfektně sedí v rukách. Vtom jsem periferním viděním zahlédl stín ve vstupu do místnosti. Jeden z Rytířů Smrti zřejmě ucítil můj pot a snažil se potichu připlížit co nejblíž. Kvapně jsem si upevnil obouručák na záda, vytasil svůj starý a osvědčený Starobylý meč a s řevem se vyřítil z místnůstky. Rudá očka v průchodu překvapeně mrkla a skoro bych přísahal, že jsem zaslechl takové to tiché bezmocné polknutí, kdy už člověk tuší problémy. Rytíř ty problémy skutečně měl. Narazil jsem do něj v plné rychlosti a to zkrátka nemohl ustát ani on. Rána rytíře zvedla ze země a smýkla jím dobré tři sáhy dozadu. Jak padl na záda, doslova pod sebou pohřbil dvě Sukuby a přimáčkl nohy třetí. Ty první dvě ani nepíply, zato ta třetí se rozeřvala bolestí na celé kolo. Když jsem jí dupnutím okované boty prošlápnul krk, ulevilo se mě i Sukubě.

Zase jsem běžel. Vůbec jsem nevěděl kam, ale ani mě to netrápilo. V takových situacích rozum ustoupí před instinkty. O chvíli později jsem doběhl do většího sálu s kamennými sloupy. Za nimi byl průchod dál, do nějaké obrovské, osvětlené místnosti. Tady TO je. Upevnil jsem výstroj, ujistil se, že mě nikdo nepronásleduje a sebejistě vkročil dovnitř.

TAM na mě čekal hrůzná podívaná. Skřetí šamani, vysušené mumie, kostlivci, pokroucení muži v kůžích, kteří snad kdysi bývali kněžími v Zakarumu, okřídlení démoni, obrovští ještěři s prackama až na zem a tomu všemu vévodil obludný zjev samotného Baala. Stál na vyvýšeném trůnu na všech čtyřech! nohách a všude kolem se pohupovala různě dlouhá chapadla. Divím se, že mu nezavazí.

"Hleďte, další z dobyvatelů!" pronesl Baal svým pohůnkům. Pak na mě namířil jedno ze svých mnoha set chapadel a překvapivě klidným hlasem řekl: "Maříš čas, cizinče, ke mně se stejně nikdy nedostaneš, spíš chcípneš jako ostatní. Ale že jsem dobrák od kosti, dostaneš na vybranou. Buď odejdeš a mí miláčci tě nechají na pokoji, nebo…"

Nehnul jsem ani brvou. I když, to bych kecal, po celém těle se mi ježily chlupy, že to muselo být vidět i s trůnu.

"Vybral sis tedy," zachechtal se Baal, mávnul desítkou chapadel a otočil se na odchod, "bavte se potom dobře." A zmizel v rudém portálu za trůnem.

Lister Mučitel, Bartuc Podřízhrdlo, Achmed Prokletý a další verbež. No, tak to bude pošušňáníčko. Mrsknul jsem starobylým mečem do davu a rozmašíroval hlavu skřetího vůdce (už to mám nacvičený od Madawca).
"Můžem začít," konečně jsem řekl něco já. Vytasil jsem obouručák.

Strhla se strašná mela. Jako první se přede mnou objevil Bartuc a jeho pohůnci, byli nějací rychlí. Na Bartucovi bylo vidět, že by rád někoho zabil. Asi se mu této libůstky nedostávalo často. Než však stihl něco udělat, chytila ho zezadu za krk svalnatá ruka a mrštila jím proti zdi. Bartucova hlava se rozprskla jako rajče a její zbytky ještě dlouho po tom stékaly dolů.
"Ten je můj!!!" zařval Lister a druhou volnou rukou se mě snažil udělat to samé. Netušil jsem, že je o mě takový zájem. Tak tak jsem mu prokouzl pod nohama a začal sekat do masy těl. Jeden z Balrogů se mi snažil uhnout, ale nestihl to a skončil na zemi s rozpáranými křídly. Kousek od něj dopadla hlava a ruka jednoho šamana. Jak se ke mně snažil zezadu dostat Lister zabíjel další. Zajímavá a nečekaná pomoc.

Zanedlouho jsem doslova naporcoval Achmeda a zůstali jsme s Listerem sami. Chvilku na mě koukal jako na zjevení, ale nenechal se dlouho pobízet a skočil po mě. Jak jsem byl v tempu, neměl šanci. Nejdřív jsem mu rozpáral břicho a pak usekl pravou ruku. Ještě zkoušel útočit, ale už byl pomalý a neškodný. Nakonec se sám zhroutil. Nechal jsem ho vykrvácet a pak jsem si uříznul část jeho rohů jako trofej.

Pak jsem vyrazil k portálu. Bylo by škoda nechat tam Baala živého, když jsem ve formě…



Baalova Hrobka, část II.

Při vstupu do vířící masy různě barevné hmoty portálu se mi udělalo nevolno - no, spíš teda dost špatně - od žaludku. Celé to netrvalo déle než tři, čtyři vteřiny, ale i tak jsem měl pocit, jako by mi někdo natáhnul nohy i ruce na dvojnásobnou délku. Žaludek se mi převrátil naruby a měl jsem co dělat, abych se nepozvracel.

Když jsem se objevil na druhé straně, chvíli jsem lapal po dechu. Po vteřině jsem se konečně mohl podívat, kde skončila má cesta. Byl to úchvatný pohled. Stál jsem na jakémsi ostrůvku, který "visel" uprostřed ničeho. Pokrývala jej krvavě rudá dlažba, místy popraskaná a poničená horkem jdoucím odspodu. Na ní stály zbytky sloupoví a vše vypadalo jako kus vytržený z nějaké bájné katedrály. Někde hluboko dole, pod tímto ostrůvkem, bylo nekonečné lávové jezero a i na tu vzdálenost jsem v něm viděl svíjející se lidské přízraky, zchátralé a zhýralé trosky duší těch, kteří se protivili současnému vládci Světského Kamene, Baalovi, Pánu Ničení. Přímo přede mnou trčel z ostrůvku úzký, ale poměrně dlouhý výběžek, na jehož konci bylo možné dotknout se Světského Kamene, zvláštního to útvaru. Tvořila jej krystalická hmota různých odstínů rudé, oranžové a bílé, podivně zkroucená a zatočená, ne nepodobná vířícím oblakům v portálu. Byla tak masivní, táhla se až z lávového jezera, a snad až do pomyslného nebe.

Mezi mnou a Světským Kamenem však bylo ještě něco. Obluda, která měla na svědomí tisíce a tisíce nevinných životů, lidských životů.

"Tak jsi přece přiššššel," zasyčel Baal a jeho chapadla zlostně švihla do vzduchu, "to je ovšššem tvá possslední chyba!"

"A tohle jsou tvá poslední slova, protože ti teď vyrvu jazyk z tlamy, bestie!" odpověděl jsem, ačkoliv jsem cítil, že tady to nebude zdaleka taková legrace jako před chvílí s Listerem.

Odepjal jsem od pasu broušenou lahvičku a temně fialový elixír v ní opatrně vypil. Během toho jsem hlídal pohledem Baala, avšak ten se ani nehnul. Cítil jsem, jak se mi zacelují šrámy a hojí modřiny z předchozího boje.

"To ti nepomůže,"zabublal Baal, "toto místo ještě žádný smrtelník neopustil živ."

"Je mi jedno, co se mnou bude, o jeden život víc anebo míň, ale ty tu chcípneš!!" zařval jsem a vytasil obouručák. Jak se na jeho čepeli odrazila červeň od lávy, vypadal opravdu hrozivě.

"Jsi možná odvážný, ale taky přílišššš hloupý,"znovu zabublal Baal. Natáhl pracky před sebe a na okamžik je i stovky chapadel obklopila zelená zář. Nic se však nestalo.

Najednou mě zezadu něco bleskově chytilo za krk a začalo škrtit. Chapadla. Baalův klon se za mnou objevil absolutně nehlučně, proto mě nemohlo nic varovat před smrtícím útokem. Jak mi pomalu (no, docela rychle) ubýval kyslík, Baal se škaredě zachechtal.

"Tohle je tvůj konec," vyprskl a ukázal na mě stovkou chapadel, "a teď si vychutnám tvoji sssmrt."
Natáhnul ty svoje hnusný pracky před sebe a začal něco mumlat. Čtvrt vteřiny na to od něj vystartovala vlna nasekaného ledu - když se blížila, vypadala jako vír rotujících skleněných střepů.
"A sakra."

Udělal jsem to, co jsem považoval za nemožné. Ovšem pokud člověku teče do bot - a že mi teda teklo - dokáže se vybičovat k nadlidským výkonům. I když - já už jsem vlastně nadčlověk, já jsem porazil Starobylé. Tak nevím, čemu se pořád divím.

No zkrátka: těsně před tím, než měly moje nohy čest potkat se se střepy, udělal jsem salto vzad. Problém byl v tom, že klon mě pořád pevně držel. A dusil.
Když mi křuplo v páteři, myslel jsem, že je po mně, kupodivu jsem byl stále při vědomí.

Pak se čas téměř zastavil.

Vise jsem hlavou dolů a plnými pocity vnímal, jak sevření polevuje. Pod sebou (nebo nad sebou, záleží, jak k tomu přistupujete) jsem viděl klon Baala. Spíš to, co z něj zbylo. Jeho otylé a hnusné břicho si dalo sraz se střepy. Evidentní bylo, že střepy až příliš zasahovaly do intimního soukromí břicha. Jak nechutné. Klon byl rozdělen na dvě části - trup s rukama a chapadly setrval na místě a čtyři nohy "poodešly" kousek zpátky. Mezi tím vším vlály vnitřnosti a cákance krve jako konfety na stadionu.

Dotočil jsem salto a přistál na zemi. Zároveň se mnou dopadly i konfety - chci říct vnitřnosti.
"Smýknul sis brášku," prohodil jsem směrem k démonovi a rozběhl se k němu.

Nevím, jestli ho smrt jeho klonu nějak výrazněji zasáhla, každopádně ještě drahnou dobu (půl vteřiny) po tom, co jsem k němu doběhl, nedělal vůbec nic. Osudová chyba. To víte, když je někdo závislý na svém sourozenci od narození, těžko se mu s ním loučí.

Sekl jsem prudce zboku na břicho - chtěl jsem zjistit, jestli Baal snídal to samé, co bratr. Na to, že byl tak otupělý, reagoval docela rychle. Odrazil mi čepel rukou a odnesl to jenom s lehkým škrábnutím na předloktí. Jako já však rychlý nebyl. Ještě dvě rány vykryl, třetí odnesly jeho chapadla a čtvrtou obě přední nohy.
Baal ztratil rovnováhu a bacil sebou na zem, hlavou ke mně.

Sklonil jsem zakrvácený meč.
"Tak ty tlustý prase, co s tebou?" chtěl jsem řict něco vtipného na závěr, moc jsem chtěl, ale nenapadlo mě vůbec nic. Tak jsem Baalovi dvakrát dupnul na kebuli. Poprvé zachrčel, asi mi chtěl taky něco vtipného říct, leč nedostal příležitost.

Konečně jsem se mohl volně nadechnout a v klidu porozhlédnout. Vpravo, za jedním sloupem, žhnul ve vzduchu rudý ovál. Portál. Asi cesta ven, napadlo mě. No každopádně jsem to tu chtěl ještě trochu prohlédnout. Když jsem totiž visel hlavou dolů a ledové střepy cupovaly klon na kusy, uviděl jsem mezi zbytky a kostmi na podlaze něco černého. Černou kroužkovou košili - černou jako eben.

"Ani se nehni," ozval se kovově ledový hlas zprava, "nechej vše ležet a přežiješ."
Až teď jsem si uvědomil, že to mluví žena. Celkem se mi ulevilo - už jsem se lekl, že byl Baal z trojčat.

Stál jsem nad zbrojí a přemítal. Nenapadalo mě vůbec nic. Otočil jsem se tedy.

Asi pět sáhů přede mnou stála poměrně vysoká žena, orientálka. Její krátké černé a dost zvláštně načesané vlasy ostře kontrastovaly s mírně šikmýma modrýma očima. Byla štíhlá, oděná v rudých přiléhavých kalhotech a černé jednoduché tunice. A neměla zbraň.

Usmála se tak, že se mi z toho obrátil žaludek.
"Nic proti tobě cizinče, ale veškeré věci patří mě a mému řádu," pravila tichým a klidným hlasem.

"Taky nic proti tobě, ale vyřiď svým nagelovaným společnicím, že dneska to budou muset oželet. A co se týka tebe, jdi si krást jinam."

Její usměv se přelil v odporné zamračení. Tentokrát to nehlo s mým žaludkem, nýbrž se srdcem. Spadlo mi rovnou do kalhot.
Nevypadala, že odsud odejde dobrovolně. Rozhodl jsem se jí proto trošku upravit fasádu. Mečem pochopitelně. Existuje-li u nějakých mužů pravidlo, že ženy nebijí, a zvlášť neozbrojené, vězte, že tohle stvoření mělo s ženami společnou jedinou věc. Prsa.

Zaútočil jsem rychle, tak rychle, jak jsem jen mohl. Byla připravena. Můj meč ještě neopsal ani půl oblouku, když se assassinka změnila v rozmazanou šmouhu. Nestačil jsem vnímat. Meč urazil vzduchem dalších deset coulů - vtom mi zmizela ze zorného pole.
Asi desetinu vteřiny na to mi v zádech vybuchla ostrá bolest a najednou jsem cítil, jak letím vzduchem a jak mi meč padá z ruky.
Letěl jsem jenom malou chvíli (aspoň se mi tak zdálo) a ještě jsem ani nedopadl, a assassinka se objevila zase přede mnou s nachystanou pěstí k úderu. Vypadalo to, jako že je tam nachystaná už pěkně dlouho.

Zasáhla mě přesně do krku. Ozvalo se hlasité dvojité křupnutí, jak mi rozdrtila hrtan a povolila páteř. Zametlo to se mnou jako s hadrovým panákem. Pak jenom vím, jak jsem ležel na zemi, hrozně dlouho, a viděl jsem ty okované boty. Necítil jsem tělo a skrze rty mi procházely krvavé bubliny. Boty udělaly krok ke mně.

"Natalye se neodporuje, cizinče," řekla tichounkým a vyrovnaným hlasem. Pak se jedna z těch bot zvedla mimo dosah mých očí. A pak se mi zatmělo.

KONEC