DiablovoDoupě LITE - texty a odkazy

Fiction: Další z příběhů Assassina


autor: Assassin

Dostaly se mi do ruky vzácné kamenné destičky, které uchovávali mniši ve svém klášteře v Malajské džungli a ve kterých má být údajně část příběhu o tajemném nekromancerovi, kterého již znáte. O víkendu jsem se proto pustil do překladu získaných záznamů, přesto se mi podařilo rozluštit opět pouze zlomek příběhu, protože runy byly značně omšelé, kámen byl hodně poškozený, rozpadal se a kusy dokonce chyběly. Přesto si dovoluji tvrdit, že se jedná o jeden z prvních dochovaných záznamů o Assassinovi.

Takže, kdo má zájem, může si jej teď přečíst.


Prastaří klanu si vyprávějí o zvláštním přátelství a boji dvou velkých bojovníků. Paladina v zářivé zbroji Zakarumských rytířů, kosícího se zuřivou nenávistí a motlitbou na rtech hordy démonů, a podivného, bělovlasého hubeného muže, stojícího bez hnutí opodál a zasypávajícího stvůry prapodivnými kostěnými oštěpy vylétávající za hrobového ticha přímo z jeho těla. Já, Chytrý tulon, jsem se rozhodl zvěčnit jejich vyprávění do chladného kamene. Zde je jejich příběh:

Úder dopadl se zdrcují silou padajícího kmene na opancéřované rameno. Paladinovi podklesla kolena a celé tělo se mu rozechvělo slabostí. Na okamžik zůstal omráčen. Ale teď si nemohl dovolit odpočívat. Přinutil se ignorovat bolest a podvědomě se kryl svým velkým, těžkým štítem. A právě včas, neboť jím zachytil další děsivý úder. Nyní byl ale připraven a zpoza relativního bezpečí štítu provedl bleskurychlý výpad. Blyštivé ostří, podporované uměním Zealu, se zasyčením proťalo vzduch a zakouslo se do ohromné paže útočícího stvoření. Hromové bučení, které úder následovalo, znělo bojovníkovi jako rajská hudba. Využil dočasného ochromení nepřítele a opět vedl rychlý úder na zraněnou paži. Zasáhl přesně a z pahýlu zbylé končetiny vytryskl proud páchnoucí, husté krve. Obluda se s naříkáním odpotácela o pár kroků dál, aby se vzápětí skácela s temným žuchnutím na promáčenou zem. Zranění, které utrpěla, byla příliš i na její vitalitu.

Ale nebyl čas oslavovat. Zbylí Hulkové byli stejně nebezpeční jako na začátku. Za zády se mu zachvěla země pod nohama. Bleskurychle sebou smýkl na zem a odkulil se stranou. Právě včas. Místem, kde ještě před mrknutím oka stál, proletěla trnitá ruka a zaryla se na dobré dvě stopy do půdy. Vyskočil na nohy a poodběhl kousek stranou, dále od čtyř přeživších oblud. Tři z nich se již váleli ve vlastní krvi opodál, oči vyhaslé a nevidoucí. Ale ostatní jej stále tísnili a jemu už se nedostávalo sil a co bylo horší, docházela mu zásoba many. V opasku mu zůstávala poslední lahvička. Zhluboka oddychoval a pozoroval se přibližující nestvůry. Byli to Ostnatí Hulkové z klanu Špičatých pěstí, nejhorší ze všech klanů, které znal. A tohle byli navíc jejich elitní bojovníci, veteráni mnoha bitev a rozličných půtek. Nebyli moc rychlí, zato však vytrvalí, zákeřní, úděsně silní a byli obrovští, na jeden jediný jejich krok musel člověk udělat tři. Neúprosně se k němu blížili, viděl jejich rudě zářící, potměšilá očka, dychtící po jeho krvi.

Zády se opřel o mohutný kmen dubu. Byl na okraji hustého lesa, nebylo kam utéci. A on určitě utíkat nebude. Byl paladinem Zakarumu, vycvičený k boji a oddaný své víře. Ano, víra byla vše, co mu kromě hrdosti a odvahy ještě zbývalo. Ze rtů mu splynula krátká modlitba, z opasku odtrhl zbývající flakón a jeho obsah spěšně vypil. Mana mu okamžitě prostoupila celým potlučeným tělem, naplnila svou silou celou jeho podstatu. Zaklel auru fanaticismu, obávané kouzlo všech, kteří se někdy se členy jeho řádu setkali. Ale nebylo moc těch, kteří by o tom mohli vyprávět.

Vyrazil vpřed. Byl rychlý jako smršť, rozdával rány na všechny strany. Ocelové ostří upředlo kolem něj kovovou hradbu, přes kterou se nedokázalo nic dostat. I těžký štít jako by sám ožil a při každém nárazu drtil vše v cestě. Marně na něj Hulkové útočili, nedokázali ho při své těžkopádnosti zasáhnout.

Ale používání many je ošemetná věc. Pokud dojde, je zle. Stejně rychle jak síla z many přijde, tak rychle i odejde. Jako nyní. Ucítil, že útočná aura je nenávratně pryč. Zbroj mu náhle ztěžkla a ruce měl náhle těžké jako z olova. Unaveně zůstal stát. Srdce mu zběsile pulsovalo v hrudi a přerývané dýchal, celé tělo zalité potem, jako by právě opustil lázeň. Odevzdaně pohlédl na bitevní pole. Dva z Hulků byli mrtví, třetí se potácel na místě, zřejmě těžce raněný. Ale poslední z nich se zdál nezraněný. Mířil k němu. Pomalu, ale jistě k němu kráčel, stejně jako si sama Smrt kráčí pro nemocného morem. A do jisté míry bylo tohle monstrum ztělesněním Smrti pro něho.

S povzdechem pozvedl štít. Byl tak těžký jako ještě nikdy. Sotva jej udržel.

Obrovské nohy, silné jako kmeny vzrostlého smrku, se se zaduněním zastavily před ním a rozstříkly bláto na všechny strany. Hulk byl obrovský a to i na jedince svého druhu.

Vrcholkem zprohýbané helmy mu sahal sotva na úroveň široké hrudi. Pozvedl zrak vzhůru a zahleděl se do těch rudě zářících očí. Viděl v nich škodolibou radost a přímo z nich proudila jedna vlna nenávisti za druhou. Tak tam nehnutě stáli a pozorovali se. Déšť stékal po zablácené zbroji stejnou měrou jako po hrbolaté zvířecí kůži. Po nekonečně dlouhé době se ohromná ruka, připomínající ostnatý kyj pozvedla do výše, aby odtud dopadla na jeho hlavu. Sledoval přibližující se Smrt a v mysli se mu míhaly obrazy z jeho života.

Viděl se jako malého chlapce na rodné farmě. Viděl doutnající trosky té samé farmy. Viděl zohavené mrtvoly jeho rodičů a sourozenců. Viděl se jako mladíčka, bezcílně bloudícího krajinou. Viděl mohutný hrad Zakarumského řádu postavený z gigantických kamenů a viděl sám sebe cvičícího a modlícího se v jeho zdech. Viděl, jak byl slavnostně pasován na paladina. Zakarum, řád, víra.

Ruka automaticky pozvedla štít na obranu. Dlouholetou dřinou vycvičené reflexy pracovaly spolehlivě, i když mysl už přestávala věřit. Nestvůrná ruka, vedená nelidskou silou, dopadla na štít. Náraz jej srazil na kolena, štít odlétl stranou. Byl úplně ochromený, nemohl se pohnout.

"To je konec," pomyslel si.

Ale konečný úder nepřicházel. Až za chvíli si k jeho uším dolehly zvuky úděsného kvílení. Pozvedl zrak a udiveně sledoval Hulka, jak si drží zlomenou končetinu a zmateně třepe svou malou hlavou.

"Ó bože, co se děje? Ještě není všemu konec?" zamumlal si pro sebe. Nicméně nahmátl pohozený štít a přitáhl si jej k sobě. Neměl už sílu vstát, proto se jím pouze kryl tak byl, kleče na blátivé zemi.

Také jeho protivník už se zmátořil a hnal se k němu, zdravou ruku připravenou k novému úderu. A ten vzápětí také přišel jako zničující bouře. Bylo to, jako by do něj udeřilo obrovské kovářské kladivo. Úder byl tak silný, že jej odhodil dobré tři sáhy daleko. Ještě než dopadl do mokrého listí, uslyšel znovu to kvílivé naříkání. Udělal několik kotrmelců nedůstojných rytíře Zakarumu a zůstal nehybně ležet. Po chvíli se pootočil hlavu, aby se podíval po nepříteli. Ten se bláznivě klátil na místě a jen tupě bučel, obě horní končetiny bezvládně svěšené podél monstrózního těla. Ohromeně na něj civěl, vůbec netušil, jak si Hulk mohl zlomit obě ruce.

Právě se začal namáhavě sbírat ze země, když se opodál zmatené obludy rozkomíhaly větve křoví a na volnou plochu mýtiny vystoupil vysoký, hubený mladý muž.

Chtěl na něj zavolat, ať uteče, ale z hrdla se mu vydralo pouze zasípání. "Blázen, Hulk ho rozdupe na kaši, i když je takhle zřízený," pomyslel si.

Příšera už si také nového příchozího všimla. Zařvala a vydala se přímo k němu. Cizinec se ani nepohnul, ale najednou mu z hrudi vylétla bílá velká kost a jako zvláštní kopí prolétla přibližujícím se nestvůrným tělem. Hulk se zachvěl, ale pokračoval vpřed. Nová a nová kostěná kopí prolétávala jeho útrobami, ale vlekl se stále kupředu.

Oba protivníky už dělilo jen několik málo yardů, když náhle kostěná smršť ustala. Příšera vítězně zaryčela. Ale nemohla vidět to, co viděl ležící paladin.

Za ohromnou masou svalů se vydula zem a pomalu rostla do výšky. Nejdříve to byla jen velká hromada hlíny, ale ta na sebe s překvapující rychlostí vzala podobu nedokonalé sochy. A stejně rychle jako hliněný golem vznikl, tak rychle zaútočil. Tvrdá pěst zasáhla Hulka do spodní části zad. Slyšitelně to zapraskalo. Vítězný ryk se změnil v řev bolesti. Pěsti elementála země se míhaly vzduchem se železnou pravidelností a přesně zasahovaly tělo před sebou. Té síle se nemohl raněný nepřítel odolat. Jen stál a celý se otřásal a chvěl pod lavinou nemilosrdných úderů.

Golem znehybněl. Hulk sice ještě stál, ale již to bylo tělo bez života. Byl mrtvý. Pomaličku se začal kácet k zemi. Paladinovi to připadalo jako když se kácí strom. Náraz rozechvěl zem, aby se poté rozhostilo až nepřirozené ticho. Jen déšť tiše šuměl.

Neznámý se pomalým krokem vydal k němu. Jak se přibližoval, mohl si jej lépe prohlédnout. Oblečen byl do obyčejné kožené, železnými cvoky pobité kazajky bez rukávů, nohy vězely v obyčejných potrhaných kalhotách a byl bos. Na hlavě měl naraženou otlučenou přilbici, v levé ruce malý kulatý štít s bodcem a v pravé svíral ostrý, dlouhý nůž, jehož ostří zvláštně světélkovalo nezdravou zelenou barvou. Zcela jistě bylo potřené jedem.

Nejpodivnější však byl cizinec sám. Byl vysoký a šlachovitý, působil hubeně a křehce, ale přesto z něj vyzařovala síla. Jeho svaly, podobné ocelovým lanům, v sobě určitě skrývaly rychlost a překvapivou sílu. Samozřejmě ne takovou jako mají vycvičení bojovníci, přesto však mnohem větší než u obyčejných prostých lidí. Toto vše bylo ukryto pod světlou, až nezdravě bledou, kůží. Silně mu připomínala starý pergamen. Zpod přílby mu na ramena splývaly mokré, úplně bílé vlasy. Byly bílé jako právě padlý sníh. Nebo jako kost, vybělená sluncem a pískem Velké pouště. Nikdy neviděl tak bělostné vlasy. Nejpozoruhodnější však na neznámém byly jeho oči. Vodově modré, chladné jako ledovce dalekého severu, živé a přitom tak - tak mrtvé. Mimoděk se zachvěl, když se do nich zahleděl. Okamžik se pozorovali. Potom cizinec pohnul rukou.

Bleskově sjel k pasu a nahmátl jílec dýky. Nenechá se po tom všem zaříznout jako nemohoucí ovce.

"Klid," zašeptal muž a znehybněl. "Mám tady uzdravovací elixír, myslím, že bys je mohl potřebovat." Pomalu zasunul ruku pod kazajku a stejně pomalu odtud vytáhl flakónek s léčivou tekutinou. Stejně pomalu mu jej podal.

Váhavě natáhl volnou ruku, připraven kdykoli se krýt. Ale nic se nestalo, jen v dlani svíral životodárnou lahvičku. Zuby vytrhl zátku a spěšně vypil celý obsah. Účinek byl rychlý, jako vždy. Během několika úderů srdce se mu ulevilo. A to natolik, že se dokázal zvednout z promáčené země.

Opět pohlédl na muže před sebou. Ten stál bez jediného pohnutí a sledoval jej. Setřásl z ruky bojovou rukavici a napřáhl k němu ruku.

"Frederik z Banstru, paladin Zakarumu"

Bělovlasý uchopil podávanou ruku a pevně jí sevřel. Frederikovi připadalo, jako by jej uchopila samotná smrt, tak byla ta bledá ruka studená.

"Assassin," pronesl tiše a sykavě neznámý. Zvuk lehce zněl jako nebezpečné hadí syčení.

"Já, hm, děkuji ti za záchranu. Jsem tvým dlužníkem."
"Rád jsem pomohl. Při boji proti zlu musí stát lidské plemeno pospolu."
"Ehm, nevysvětluj si to špatně, ale ty jsi ....."
"Ano, jsem nekromancer."
"Vždy jsem si myslel, že ty a ostatní tvého zaměření, jsou jaksi ...."
"Špatní, zlí, napůl démoni?" úsměv, který zkřivil Assassinovu tvář byl spíše děsivý.
"Tak jest. Prostí lidé .....," začal Frederik.
"Lidé! Hloupí, nenapravitelní blázni," trpce zašeptal bledý muž. "Nevidí, co je vidět, neslyší, co je slyšet. Celá příroda, mrtvá i živá, už to dávno ví. Celý svět se chvěje. A má proč. Ale to vy, Zakarumští, přece musíte sami nejlépe vědět."
"Ano, my víme," odpověděl dutě paladin, "velké zlo opět povstalo. Diablo, sám Pán teroru, prý opět kráčí po zemi a hledá své bratry. Alespoň to praví zvěsti."
"Nejsou to zvěsti, ale holá pravda. My, služebníci Velkého draka, to víme. Proto jsme se z bezpečí a ústraní vydali na cestu. Diablo musí být zastaven."
"Takže naši Staří měli pravdu," zamumlal Frederik. "No dobrá, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Zde jsme zlo porazili a ostatní psáno v knize Osudu. Pojď, prohledáme ty zatracené Hulky, jestli u sebe něco neměli a mizíme odsud. Kde jsou oni, může být i jiná sebranka."
"To je moudré," souhlasil nekromancer.

Prohledali společně mrtvoly. Kromě velkého množství zlatých mincí nalezli dva magické amulety a několik zajímavě vypadajících zbraní, taktéž vyzařujících kouzelnou auru. Sbalili vše do svých toren. Potom rytíř pomocí magického svitku vytvořil dimenzionální portál a oba do něj po sobě a bez zaváhání vstoupili. Teleport se za nimi s tlumeným lupnutím uzavřel.

Krok, který začali v divočině, skočil na dláždění Kurastu. Bylo vždy zvláštní, přesouvat se pomocí kouzelných průchodů.

"Zajdeme za Cainem, ať se podívá na ty věci, které vlečeme s sebou" řekl Frederik.
"Raději bych šel nejdříve za Ormem. Měl by se podívat na tvá zranění."
"Ach, to jsou jen škrábance."
"Jistě, ale přesto bych jej navštívil."
"No dobrá," zabručel paladin.

Vydali se za Ormem léčitelem. Byl to zvláštní patron. Příliš nemluvil a když už, tak v hádankách. Ale uměl léčit jako nikdo jiný a dokázal prosytit tělo manou. Když je uviděl, nic neříkal, jen ukázal zraněnému na prosté lůžko. Potom se nad ležícího naklonil a přiložil své jemné ruce na mužovy spánky. To bylo vše. Frederik pružně seskočil z lůžka. Sepnul ruce v pozdravu Zakarumských a uklonil se Ormovi. Ten jen nepatrně kývl hlavou a podíval se na Assassina. Ten k němu přistoupil a štíhlý, pěstěný prst se dotkl jeho čela. Blahodárná zásoba many byla doplněna. Uklonil se, stejně jako paladin a společně vyšli ven.

"Divný patron, co říkáš?" optal se Frederik. Odpovědí mu bylo jen pokrčení ramen. "No, není sám," zabručel rytíř.

Jejich další cesta vedla ke Cainovi, poutníkovi. Celý se rozzářil, když uviděl je a hlavně magické věci, které mu předali. Miloval studium tajemných věcí. Ihned se dal do práce. Detailně artefakty zkoumal, poklepával je, luštil tajemné znaky a přitom si stále něco mumlal. Výsledek byl poměrně uspokojivý, zvláště amulety byly silné.

"Nu, Hratli nám za zbraně dá pár slušných zlaťáků, amulety jsou tvoje," řekl Frederik.
"To nemohu přijmout," oponoval Assassin.
"A proč ne? Dlužím ti mnohem víc. A myslím, že mám ve své truhle pár dobrých věciček, které by se ti mohli hodit."
"To nemohu přijmout," trval na svém nekromancer.
"Ale můžeš," zasmál se paladin, "koukej si strčit ty amulety do váčku a jdeme k Hratlimu."

Assassin již nic neříkal, sbalili identifikované předměty a vyrazili. Hratli, mág a kovář, jim udělal dobrou cenu, se kterou byli všichni spokojeni. S tím, co našli u Hulků a co dostali za prodané předměty, si nekromancer mohl dovolit nakoupit opravdu dobrou zbroj. Když bok po boku kráčeli k hostinci, měl na sobě zbrusu nové, kouzelné mithrilové brnění, nohy obuté v drátěných botách a na zádech měl zavěšený zlověstně vypadající kostěný štít. Stejně zlověstně vypadala zlatá posmrtná maska, houpající se mu u boku. Jediné co chybělo, byla zbraň. Frederik prohlásil, že tu nepotřebuje, že má mezi svými věcmi velice zajímavou hůlku vhodnou pro nekromancera. Vešli do hostince, prodrali se přes plný výčep, po schodišti vystoupali do prvního patra a na konci tmavé chodby vešli do paladinova pokoje.

Frederik rozsvítil lampu a hned se začal přehrabovat ve své cestovní truhlici.

"Á, tady je," řekl a spokojeně a podal Assassinovi složitě vyřezávanou hůlku ozdobenou záplavou peří.

Nekromancer se jí ještě ani nedotkl a již zřetelně cítil sílu, která z ní proudila.

"Vezmi si ji. Mě je k ničemu, její vlastnosti využijete jen vy, vyvolávači."

"Ne, to je moc velký poklad. Takový unikát bys mohl vyměnit za věci, které bys mohl využít ty. Nemůžu si jí vzít, nemám ti za ní co nabídnout."

"Jen ber. Pokud najdeš něco, co by se mi opravdu mohlo hodit, dáš mi to a budeme vyrovnaní. Ber tu hůlku jako takovou dlouhodobou půjčku. Co ty na to?"

Assassin se již nedal pobízet a podávaný artefakt uchopil. Síla jím doslova zacloumala. Cítil se mnohem silnější.

"Děkuji," řekl, když se uklidnil. "Přijmeš mé pozvání na žejdlík piva a kus dobré pečeně?" zeptal se prostě.

"Přijímám a rád. Mám hlad jako drak!" zvolal paladin.

"Raději nechtěj vědět, jak velký hlad má drak," pronesl nekromancer, napůl v žertu, napůl vážně.

"Dobrá, dobrá. Ale jako medvěd určitě. Pojď," a se smíchem plácl Assassina po zádech, že ho málem srazil k zemi.

Tu noc bylo v krčmě U poraženého vola velmi veselo. Pivo a víno teklo proudem, hostinská děvčata sotva stačila roznášet pití a hordy jídla a zadečky už měly pod sukněmi celé zrudlé od rozverného poplácávání. Bojovníci bujaře oslavovali další vítězství a užívali si dalšího vzácného času, který jim Osud dopřál.

Následující den byl jasný a slunečný. Sluneční paprsky se odrážely od vyčištěné a opravené zbroje dvou bojovníků až oči přecházely. Stáli bez pohnutí na okraji velkého kamenného teleportu vsazeného do dláždění a vychutnávali teplo krásného dne.

"Vyrazíme," promluvil bojovník zakutý v brnění Zakarumských paladinů.
"Ano, je čas," zašeptal nepřirozeně bledý muž a zakryl si obličej děsivě vypadající zlatou maskou s dlouhými rohy ze slonoviny.

Poté oba vstoupili do pentagramu. Zašuměl vítr a větrný vír roztočil v bláznivém tanci mračna prachu a povalujích se odpadků. Postavy jako by se začaly mlžit, aby, během jediného úderu srdce, zmizely.

Kdesi v divočině začal lov.


Vysvětlivky:

Paladin Frederik

Podle dochovaných fragmentů z velké knihovny faraona Tutmose, byl tento rytíř skutečnou postavou. Doba, ve které žil, se dá jen těžko odhadnout, jistě to však bylo dávno před potopením Atlantidy. Byl členem Zakarumského řádu, fanatických sloupenců jejich jediného Boha. Všichni rytíři byli cvičeni v boji proti zlu a pokud prošli Zkouškou, byli vysvěceni na Paladiny. Tolik ve zkratce záznamy, osobně se řádem Zakarum nezabývám, proto jsou mé znalosti jen povrchní. Vím jen, že paladinové ovládali několik žárlivě střežených znalostí, z nichž některá jsou zmíněna i příběhu. Jejich popis přikládám

- Fanatismus = aura, zvyšující damage a pravděpodobnost a rychlost zásahu
- Zeal (Nadšení) = kombat skill neboli umění boje; toto vrcholné umění umožňuje zasáhnout více nepřátel krátce po sobě a navíc se zvyšuje přesnost úderu. Díky minimálním nárokům na manu byl Zeal často používán coby primární útok.

Thorned Hulk - klan Spikefist = jakýsi klon mezi zvířetem a stromem. Tato stvoření byla údajně velmi tupá, ale zato extrémně silná. Jejich zbraní byly ohromné horní končetiny, které by se daly přirovnat ke "kmeni stromu s ostrými bodáky velikosti lovekých dýk".

Assassin - nekromancer - touto tajemstvím opředenou postavou se budu, pokud zbyde čas, ještě zabývat. Pokud se někdo zajímá o nekromancii a její stoupence, jistě již zná mnoho z jejich umění, kouzel a kleteb. Nicméně v některém dalším příspěvku se o nich (a o jejich účincích) zmíním.