DiablovoDoupě LITE - texty a odkazy

Fiction: Nekromancerův boj



autor: Assassin

Rakanishu se znuděně dloubal krátkou dýkou v zubech a pozoroval své bojovníky, roztroušené po skupinkách či samostatně po celém táboře. Většina z nich chrápala ve stínu stanových plachet a čerpala síly na noc. Noc. Ano, noc byla jejich. V noci vyrazí loupit a vraždit. Při té myšlence se mu zablýsklo v očích. Pohledem sklouzl k západu. Slunce, ta pálící a oslepující koule, bylo ještě moc vysoko, ještě své poddané burcovat nebude. Ušklíbl se při pomyšlení, jak bude pobíhat po táboře se svými pobočníky a ječením a kopanci burcovat tu sebranku, kterou z jejich hlubokého spánku nerušily ani hlasité výkřiky zajatého lidského mladíka, kterého právě jedna z malých skupinek držících stráž mučila.

"Lidé nic nevydrží, jsou tak křehcí a bezbranní", pomyslel si a už se chystal zařvat na sluhu, ať mu připraví mladíkovo srdce jako menší občerstvení, když se z blízkého křoví vypotácel jeden z fallenů držící hlídku v blízké soutěsce. Nevypadlo to, že by byl zraněn, ale viditelně se potácel a s vypětím všech sil mířil přímo k němu.

"Něco se stalo," blesklo mu hlavou a už jednal, čistě mechanicky. Popadl velký zubří roh, přiložil ho k mordě a zhluboka zadul. Příšerný, ryčící zvuk linoucí se z toho ďáblem stvořeného nástroje všechny vyburcoval a postavil na nohy. Byli to různě posbíraní hrdlořezové a vyvrhelové své vlastní rasy, ale reagovali rychle a přesně. Byli dobří.

Zraněný se mezitím dovlekl až k němu. Rakanishu spustil roh a sklonil se k němu.

"Co se stalo? Mluv!" vyštěkl.

"Vodu", zasípal fallen.

"Mluv, dělej!" zařval Rakanishu.

"Tam, v průsmyku ...... nevím přesně ...... něco ....... bolest, áááách". Zmučeným tělem projela křeč a vzápětí ztuhlo.

Znechuceně jej odhodil a rozhlédl se kolem. Všichni byli okolo a pozorovali ho, dychtiví na jeho rozhodnutí, ať už bude jakékoliv.

"Dobrá, něco nebo někdo je v soutěsce. Nikdo nebude zabíjet mé bojovníky. Vyrazíme a podíváme se tam. A tu věc, to stvoření, chci živé. Bude umírat pomalu, hodně pomalu!"

Řev, který se zdvihl, musel být slyšet na míle daleko. Falleni bušili meči a sekerami o své štíty a ječeli jako praví zplozenci pekla, kterými také byli.

"Vpřed!!!!!", zavelel a celá horda, čítající čtyři, pět tuctů zatracených duší, vyrazila vytyčeným směrem.

Trvalo jim zhruba půl hodiny, než se dostali k hradbě skal. Při pohledu na temnou štěrbinu připomínající gigantický řez celistvým masívem, mu hlavou ihned blesklo, že tohle je ideální místo pro past. Zvedl ruku a zastavil celou řvoucí hordu. Pozoroval vchod do soutěsky a větřil. Něco bylo ve vzduchu, ale bylo to nejasné a slabé. Přesto ukázal na dva falleny a kývl hlavou k soutěsce. Byl opatrný. Neopatrnost znamenala smrt. Nejraději by poslal ještě průzkumníky na vrchol srázu, ale to bylo nemožné, alespoň z téhle strany. Moc dobře ale věděl, že z druhé strany jsou skály stejně příkré, skoro kolmé a tudíž stejně nepřístupné. Pochod na skály nad průsmykem by trval přinejmenším pět dnů a byla by to vražená cesta.

"Ne, nahoře nikdo není", zašeptal. Pomalu se uklidnil, obrnil se trpělivostí a čekal na vyslané zvědy. Konečně se objevili v tmavém ústí soutěsky a poklusem pokračovali k nim.

"Nic," zavrčeli na jeho tázavě povytažené obočí.

Ještě jednou zavětřil. Asi se mu něco zdálo. Mávl rukou kupředu. Vyrazili. Ale už neječeli a neřvali, moc dobře si uvědomovali riziko. Ponořili se do šera průsmyku a obezřetně postupovali. Minuli již polovinu délky toho nebezpečného místa a stále se nic nedělo. Trochu se uvolnil, přece jen se mu něco zdálo. Šero bylo každým krokem bledší a viditelnost se rychle zvětšovala, stejně jako se začala zvětšovat vzdálenost mezi skalními stěnami. Věděl, že se dostali do jakéhosi kotle, vpředu a vzadu s úzkými hrdly. Tím zadním právě vešli a za tím předním už se rozprostírala nekonečná step, šumící a vonící dlouhou, hebkou travou. Byli už ve třetině kotle, když se náhle zastavil, jako by narazil na neviditelnou stěnu. Ten pocit, ten závan nebezpečí tu byl znovu, ale tentokrát velmi, velmi silný. Teď si najednou uvědomil, že je kolem nich stále šero, i když ta přírodní kaverna byla dost veliká, aby se do ní dostaly sluneční paprsky a rozehnaly ho. Zavrčel a už chtěl vydat rozkaz k zaujmutí obranné pozice, když tu najednou ho zalila jasná sluneční záře. Přechod byl tak náhlý, že byl chvíli úplně oslněn a neviděl vůbec nic, jen zběsile mrkal a přivíral oči. Ostatní na tom byli, soudě podle jejich výkřiků, úplně stejně. Konečně se jeho zrak přizpůsobil a mohl se rozhlédnout kolem sebe. První jeho pohled patřil zadnímu vstupu do soutěsky, neboť to byla v případě nouze úniková cesta. Nic neviděl, proto rychle pohlédl vpřed. A tam ho uviděl.

Mezi skalami tam stál muž, skrytý stínem, směsně malý v porovnání s tyčícími se masivy kolem něj. Muž byl oblečen v černé kompletní bojové zbroji. Tělo, ruce i nohy měl jakoby zakuté do tmavého, kovu. Takovou dokonalou zbroj neměli ani obávání příslušníci klanu Blood Lordů, se kterými se kdysi, než byl převelen sem do divočiny, setkal při obléhání Harrogathu. V pravé ruce vetřelec třímal něco zeleně pableskujícího, snad dýku nebo krátkou hůlku, ale to nebylo na tu vzdálenost patrné, v levé se pak nedal přehlédnout štít, složený z vybělených kostí a lebek. Na čele se toho muže pak zářil velký diamant nebo možná magický šperk, jistě vsazený do diadému. Co na něm bylo ale pozoruhodného a zvláštního a co bylo jasně poznat i tak velkou vzdálenost, byly dlouhé, jako sníh bílé vlasy, spadající na opancéřovaná ramena. Tak bílé vlasy ještě nikdy neviděl.

Musel zatřepat hlavou, aby se probral. Přetřel si oči a znovu se podíval ke vchodu do kaňonu. Ne, nebyl to přízrak, postava tam byla stále, úplně nehybná, jen vánek si pohrával s dlouhými pramínky vlasů.

Ušklíbl se. Otočil se na své hrdlořezy a pohrdavě řekl: "Tam je další mrtvola. Má sice zbroj, má štít a zbraň, ale je sám. A nás je hodně. Kdo mu zasadí první ránu, toho povýším na kapitána." Strhl se nadšený ryk, který umlčel pánovitým posunkem. "Ale myslete na to, že ho chci živého! Slyšíte?! Živého!!", zaječel, otočil se na patě a s děsivým rykem vyrazil vpřed, následován vyjící a ječící pekelnou hordou.

Cizinec nezúčastněně pozoroval přibližující se smečku. Ruka se štítem se pozvedla a zakryla přední část těla. Rakanishu měl pocit, jakoby se mu lebky lemující horní hranu štítu bezhlesně vysmívaly a zíraly na něj svými prázdnými důlky očí. Vyprovokovalo ho to k nezměrné zuřivosti a začal vidět rudě. Znovu zaječel jako pravý démon a ještě více vybičoval své trénované tělo, pokryté pletenci svalů pevných jako ocelová lana, k většímu výkonu. Ještě pár desítek stop smočí čepel svého magického meče v teplé čerstvé krvi. Sto, padesát, čtyřicet stop. Pozvedl meč vysoko nad hlavu a otevřel mordu k vítězoslavnému ryku. Ale v tom se to stalo. V plné rychlosti tvrdě narazil na stěnu, která tam ještě před okamžikem nebyla. Ostré úlomky se mu zarazily do těla a čelem se praštil o široký trámek ve stěně. Omámeně se odrazil od stěny, aby na ní byl v následující chvíli opět naražen. To dorazili jeho bojovníci. Klesl na kolena a třepal hlavou, aby se probral z šoku. Trvalo mu to pěknou chvíli, než se zvedl a mohl zhodnotit situaci. A byl z ní opravdu vyvedený z rovnováhy. Někteří z fallenů se motali kolem, někteří zběsile bušili do té zvláštní stěny a někteří leželi kolem a nehýbali se. Ti poslední, ač na nich nebyla vidět žádná zranění, byli mrtví, to věděl jistě.

"Jako ten první", zašeptal a vztekle zasyčel.

Pohlédl na stěnu, oddělující jeho a jeho zabijáky od toho podivného muže. Oči se mu rozšířily údivem. Celá stěna byla vytvořena z různě velikých kostí, propletených mezi sebou.

"Kosti, jsou to kosti", zašeptal, "a kosti přece nemohou moc vydržet."

Spustil ruku k pasu, nahmátl svůj lovecký roh, přitáhl si ho k puse a znovu se ozval ten příšerný zvuk, rozechvívající všechny nervy v těle. Všichni falleni, jako jeden tvor, se na něj podívali. Zřetelně rozeznával strach v jejich rozšířených očích.

"Zaútočte na tu stěnu!", zařval. "Musíme se dostat k tomu parchantovi za ní!"

A sám jako první ťal do té změti. Kouzelné ostří, ostré jako břitva a podporované magickými znaky, přesekávalo kosti jako by byly z papíru. Ostatní vzápětí následovali jeho příkladu a stěna se začala otřásat pod sjednoceným náporem. Úlomky lítaly všude kolem, zasekávaly se do kůže, ale nedbali toho a stále sekali a sekali. Konečně se ten propletenec začal rozpadávat. Ve vzniklých mezerách konečně zahlédl svého protivníka. Znásobil své úsilí, stejně jako jeho zbylý bojovníci. Začal se ozývat vítězoslavný ryk. Ještě několik zběsilých seků a ....... a bídné trosky byly nahrazeny stěnou novou, stejně pevnou a houževnatou jako ta první. Zklamané výkřiky zaznívaly všude okolo.

"Ke mě", zavelel a počkal, dokud se k němu všichni neshromáždili. Sakra, zbývalo jich už sotva půlka, tak dva tucty, víc ne. Upřel zrak na stěnu a zvažoval, co dál. Pokud ten muž umí takové kouzlo, těžko se mu dostane na tělo. To by musel mít katapult, ale kde ten by teď sehnal. Vpadnout cizinci do zad také nešlo. Takže zbýval je potupný ústup! Sakra, kdy naposledy uhnul před nepřítelem? Už si ani nevzpomínal.

"Ustoupíme", zavrčel. Falleni si zhluboka vydechli a jasně na nich viděl, že tohle pro ně bylo to nejskvělejší rozhodnutí. "Jdeme", řekl a vyrazil k zadnímu východu. Banda ho ochotně následovala.

Neušli však ani dvacet kroků a v okamžiku, během jednoho mrknutí oka, před nimi z prachu vyrostla bělostná kostěná stěna, stejná jako ta vpředu. Horda zavyla jako hejno zatracovaných duší, odsouzených k věčnému trýznění pekelných muk. Podrážděně zavrčel a otočil se čelem k muži, kterého spíše tušil než viděl za nenáviděnou stěnou.

"Kdo jsi, ty bastarde! A co chceš?! Pojď a postav se mě, Rakanishovi, ty zbabělče!", zaječel nenávistně.

Jako v odpověď se v kostěné stěně objevila bílá koule, pulsující světlem, v jejímž středu se, ó Diablo, šklebila vybělená lebka. Na chvilku se zastavila a pak se s děsivou rychlostí rozletěla k nejbližšímu démonovi. Ten na nic nečekal, upustil meč a se šílenstvím v očích se dal na útěk. Ale byl pomalý, tak strašně pomalý!! Kostěný duch se vydal za ním, v mžiku jej dohonil a vnořil se do jeho těla. Fallen silou nárazu zakolísal, z tlamy mu unikl bolestný sten, ale pokračoval dál ve zběsilém úprku. A ze stěny vyletěl další duch a další a další a všichni neúprosně stíhali svou oběť a nořili se jí do těla. Nebožák řval bolestí, už neběžel, jen se zmítal na místě. Nakonec se bezhlesně zhroutil jako loutka zbavená nitek. Poslední kostěný duch nad ním jen přelétl, v děsivém tichu se vnořil do skály a prostě zmizel. V tu chvíli nastala všeobecná vřava. Všichni se chtěli dostat pryč. Někteří propadli amoku a opět bezhlavě začali sekat do stěny z kostí, jiní zbraně odhodili a bláznivě pobíhali sem a tam.

Snažil se je překřičet, ale nebylo to nic platné, neposlouchali, chtěli se dostat do bezpečí a zachránit své bídné životy. Zasyčel jako podrážděná kobra a otočil se k přední stěně. Za ní, v klidu, čekal cizinec. To on za všechno mohl. Byl jako pavouk ukrytý v pozadí a tahal za nitky. Musí ho dostat, jinak je s nimi konec. Vykročil ke stěně a přitom se rozhlížel po bojišti. Všude poletovaly kostěné přízraky a rozsévaly smrt. Bezhlučnou, děsivou smrt. Ani silná, odolná těla a přirozená, rychlá regenerace fallenů nebyla sto odolávat těmto magickým útokům. Další z nich vydechl naposledy.

Ale to vše ještě nebylo to poslední, co měl tajemný muž v zásobě. Za zády jeho bojovníků, kteří zběsile sekali do stěny zahrazující jim ústup, se ze země začala utvářet postava. Postava z plamenů. Plamenný golem! Až sem cítil žár, který z něj stoupal. Falleni na něj se šílenstvím a zoufalstvím zaútočili. Šavle a meče se ponořili do plamenů. Jestli to vyvolaného elementála zranilo, nedal to na sobě znát. Místo toho zaútočil. Vzduch naplnil jekot a zápach škvířícího se masa. A opět začaly útočit duchové.

Došel až ke kostěné stěně, pozvedl ruku a opět ťal do nenáviděných kostí. Och, jak miloval štípat kosti svých obětí a vysávat z nich morek. Ale to už teď neplatilo. Měl z kostí strach. Ano, strach. A strach také poháněl jeho svaly k horečné činnosti probít se co nejdříve skrz. Opět se vše opakovalo. Už, už byl skrz poškozenou stěnu, když jí nahradila nová. Začal znova, od začátku. Pozvedl ruku a vtom okamžiku se ze stěny vynořila rozšklebená lebka a vnořila se mu přímo do hrudi. Zasténal bolestí. Nebyl na povrchu zraněn, ne, byl zraněn uvnitř, jasně to cítil. Překonal bolest a narovnal se, ale jen proto, aby nastavil břicho dalšímu duchovi. Tělem u otřásla další křeč. A znovu a znovu. Přinutil se pozvednout meč a opět začít sekat do prokletých kostí. Nevnímal čas, připadalo mu to jako celá věčnost, když se najednou stěna zachvěla a doslova se rozpadla v prach. Konečně se podíval na toho, kdo byl za tou zkázou.

Zbroj, nijak nedotčená bojem, byla pokryta magickými runami, stejně jako štít, opřený o mužův bok. Ruka, svírající krátkou hůlku s lebkou na místě obvyklé hlavice, byla nepřirozeně bledá. Stejně tak jako všechna viditelná kůže. Pohlédl bojovníkovi do očí a tělo mu rozechvěl nezvladatelný třas. Z těch vodově modrých očí, jakoby vycházel pálící chlad, chlad rozkladu a temných hrobů, chlad zapomnění. Nebylo pochyb. Kdysi, když byl ještě malý, o nich slýchal a starší o nich mluvili jen šeptem, aby je náhodou nepřivolali z jejich úkrytů plných stínů.

"Nekromancer", zašeptal.

Mírný úsměv zvlnil bledé rty. "Ano, tak jest. Přišel jsem si pro tvou duši, Rakanishi," promluvil tiše neznámý.

"Jak se jmenuješ? Co chceš?" zaskřehotal a sklopil hlavu.

"Jsem Assassin, služebník Trang-Oula, Velkého draka. A co chci, to víš, Rakanishi."

Poslouchal s hlavou skloněnou a nabíral síly k poslednímu útoku. Ne nadarmo mu od malička přezdívali "Mazaný". Slova, plynoucí jako mlha z bažin, odnesl vítr a rozhostilo se ticho.

"Teď", pomyslel si. Ruka s mečem vylétla jako blesk vzhůru a vzápětí nato se zničující silou zamířila na nekromancerovu hlavu.

Ale čepel nikdy nedopadla. Zezadu vystřelila ohnivá ruka a sevřela jej za zápěstí. Zaskučel bolestí a otočil hlavu. Stačil už ale jen zahlédnout letící ohnivou pěst, mířící mu přímo do obličeje. Potom jej obestřela temnota.

Assassin se nepatrně uvolnil. Během boje na sobě nedal znát žádné emoce, ale při každém boji byl napnutý a nikdy nepolevoval v ostražitosti. Za nedbalost se platilo cenou nejvyšší. Životem. Proto ještě chvíli bystře pozoroval bojiště a okolí. Nikde se nic nehýbalo a ani jeho velmi vyvinutý šestý smysl, který ho spolehlivě varoval před nebezpečím, se neozýval. Pohlédl na nehybného golema, který nehybně postával nedaleko a regeneroval.

"Dobrá práce," pronesl tiše.

Sice velice dobře věděl, že mluví s nemyslící bytostí vyvolanou ze samotných horkých hlubin Všehomíra, ale za dobu věnovanou studiu v ústraní od všech lidských bytostí si zvykl mluvit sám se sebou a se svými mazlíčky. Došel k mrtvému Rakanishovi a sehnul se k němu. Rozevřel křečí stažené a žárem spečené prsty z rukojeti meče. Zřetelně ucítil sílu, která z něj sálala. Byl to mocný meč. Pocítil nutkavou touhu jej pomocí svitku identifikovat, poznat jeho podstatu, ale bohužel, kouzelné svitky už mu došly.

"Budu muset počkat na starého, dobrého Caina. Stařík má vždy takovou radost, když se mu do ruky dostane prastarý unikátní předmět," pronesl. Zabalil meč do plátna a opatrně jej vložil do torny. Potom ještě prohledal Rakanishův potrhaný oděv. Ke svému překvapení ještě našel dva kouzelné amulety a prsten. Spokojeně si pobrukoval oblíbenou melodii, když prohledával ostatní mrtvoly. Nic výjimečného už však nenašel, jen několik magických zbraní, přehršel elixírů života a many a slušné množství zlatých mincí, prostě dostatek financí pro pár dnů bezstarostného a pohodlného života ve městě. Už se těšil na dobré jídlo a pití. A na ženy. Dcery hostinského byly hezké a svolné, stejně jako krásná mladá manželka obchodníka z ulice zlatotepců.

"Tak pojď, jdeme," pronesl spokojeně ke svému věrnému golemovi. Ve váčku u pasu rukou rozemnul jemný pergamenový list a zašeptal kouzlo teleportu. Dimenzionální brána, praskající nabitou energií, se mu rozevřela po boku. Bez zaváhání do ní vkročil, následován elementálem ohně.

Energie brány slyšitelně zapraskala, aby vzápětí nato s tichým "plop" beze stopy zmizela. Zůstalo jen ticho, ani vítr se nepohnul, slunce se klonilo k západu, krásný idylický večer.

Supi se ze své výšky v pomalých spirálách stahovali níž a níž.