DiablovoDoupě LITE - texty a odkazy

Fiction: Poslední boj


autor: Assassin

Rozluštil jsem pro všechny příznivce fantasy další ze starobylých svitků o boji dobra proti zlu. Tenhle je trochu smutný, ale mám v zásobě ještě nějaké, tak jeslti budete chtít, mrknu se na ně. Ale teď už

Poslední boj

Odlesky plamenů na umně zdobeném brnění mu propůjčovaly zdání vlastního života. Magické runy, vyryté do tvrdého kovu, jakoby žily vlastním životem, proplétaly se a opět se rozplétaly, vytvářejíce fantastické obrazce. Toto brnění bylo vrcholným výtvorem pravého umělce, dávno zapomenutého v eónech věků, dávno rozpadlého v prach. Jeho dílo však přetrvalo bez sebemenší újmy.

Muž, doslova zakutý v tomto brnění, byl skutečný obr. Byl potomkem severních barbarů, kteří svůj původ odvozovali od bohů, kteří k nim přišli z hory Mord. Tito bohové, podle pověstí, zůstali s prvními prapředky, žili s nimi, vedli je do mnoha vítězných bitev s okolními klany a sdíleli lože s jejich ženami. A právě z potomků těchto spojení vzešel mocný národ severních barbarů, zocelených drsnou přírodou a nelítostnými válkami. Po odchodu bohů se však jednotné společenstvo rozpadlo do jednotlivých kmenů. Zůstalo jen jedno. Schopnost přežít v těch nejdrsnějších podmínkách.

Potřásl hlavou, aby se zbavil všech zbytečných myšlenek. Teď nebyl čas na rozjímání. Všude kolem se skrývalo nebezpečí, zřetelně ho cítil, jeho neomylný instinkt, jakási zvířecká část zděděná po předcích, doslova rozechvíval jeho tělo. Zde přebývalo zlo, zlo překračující chápání běžného smrtelníka. Zde přebýval sám Diablo, nazývaný také Pán teroru.

"Ano, je to zde stejné, stejné jako vždy," ozval se vedle něho hlas, tichý a chladný, připomínající šepot přicházející z temného záhrobí.

Stočil pohled na postavu po svém boku. Muž byl vysoký, mnohem vyšší než většina lidí, ale i přes to vypadal vedle barbara velice drobně a hubeně. Ale v té na pohled chatrné schránce se skrývala síla, ohromná síla, to věděl moc dobře, již nesčetněkrát jí mohl spatřit na vlastní oči.

"Jistě, mistře. Stejné jako vždy," odpověděl.

Mistr na něj upřel pohled. Zachvěl se, stejně jako vždy. Ty oči. Ty oči, připomínající dva kusy ledu, stejně chladné, stejně tvrdé, stejně mrtvé, jím pokaždé otřásly. Ale třas rychle přešel a uviděl v nich ještě něco. Viděl v nich nekonečnou něhu k němu.

"Crome, můj synu, dnes nás čeká těžký boj. Diablo ví, že jsme tu a je připraven. Je silný a mocný. Čím více je svět v dané dimenzi špatný, tím více jej posiluje. A zde, v tomto čase, je svět prohnilý a zkažený, vládne zde násilí, špatnost a teror."

"Nebojím se, otče. Porazíme jej, stejně jako jsme porazili Mefista," vyrazil ze sebe.

"Boj se, chlapče, boj. Diablo není jako jeho bratr. Mefisto je umělec ve vyvolávání nenávisti, je mistrem v našeptávání. Diablo je jiný. To je bojovník. Silný, rychlý, zběhlý v kouzlech a už jen jeho vzhled nahání strach. Ne nadarmo je to Pán teroru. Ale to všechno již víš. A naše poslání je také dáno a je v rukou osudu, jak s námi naloží. Pojďme, jsem unavený a chci to mít za sebou."

Klidným, vyrovnaným krokem vyrazil k ohromným vratům, uzavírající vstup do znesvěceného chrámu. Dlouhé bílé vlasy, stažené vzad kouzelným diadémem, mu povlávaly v sírou čpícím vánku a ostře kontrastovaly s brněním černým jako noc. S hůlkou v jedné ruce a s Homunculem, hlavou Hierophanta, v druhé vypadal až směsně zranitelně. Ale byla kolem něj mocná aura energie, spoutaná a připravená v rukou svého pána, bylo jí tolik, že se zdálo, jakoby celá postava pableskovala namodralou září. A pak, z ničeho nic, se po boku jeho mistra zformovala plamenná postava. Byla obrovská, ještě větší než on sám a žár, který z ní vycházel, byl nesmírný, hučení plamenů na chvíli přehlušilo i ostatní kakofonii zvuků. Ano, jeho mistr byl jedním z největších bojovníků proti zlu, i když někteří jej odsuzovali, pomlouvali nebo jím strašili malé děti. Ale on takové projevy bez jediného slova přehlížel. Byl tím čím je. Byl nekromantem.

Rychle pospíšil, aby mu otevřel veřeje dokořán. Zapřel se opancéřovaným ramenem do jednoho křídla, které se s děsivým skřípotem otevřelo. Nápor pekelných hord ho zastihl nepřipraveného. Jeho ano, ale ne věrného golema. Ten se prosmýkl kolem něho a s děsivým šklebem v plamenné tváři vpadl do sevřeného šiku nepřátel. Jeho žár spékal maso na uhel, zapaloval co zapálit šlo a ohnivé pěsti drtily a mrzačily nepřátele s děsivou silou.

Vzpamatoval se z překvapení a vyrazil elementálovi na pomoc. Ještě v běhu ze sebe vyrazil děsivý válečný řev, při kterém i pekelné hordy zakolísaly a v jejich rudých očích zahořel plamen strachu. Využil toho a než se stačily přeskupit, vtrhl s nepříčetným úsměvem na rtech mezi ně. Messerschmidt, obrovitá sekera, zazpíval svou píseň smrti a přeťal nejbližší obludu v pase, jako by to bylo pouze stéblo trávy. Obě části dopadly s mlasknutím na zem mezi vyhřezlé vnitřnosti a vyvalily se proudy čpící krve. Potom, aniž by jakkoliv zpomalil rychlost, změnil směr pohybu a hladce osekl obě nohy vedle stojícího monstra. Bolestné vytí rychle přešlo do tichého skučení až úplně utichlo. Instinktivně sebou praštil na krví kluzkou podlahu. Místem, kde právě stál, prolétl meč velikosti středně velkého muže.

Balrog, překvapený, že nezasáhl, zlostně zabučel, ale další příležitost k útoku již nedostal. Noha v bitevní obuvi jej z boku zasáhla do kolene. Ozval se praskot tříštěné kosti. Zařval bolestí a skácel se na podlahu. Vzepřel se o nestvůrně velké ruce ve snaze se postavit. Nepříjemný svist jej přiměl pohlédnout vzhůru.

Odťatá hlava temně zaduněla o kamenné dlaždice. Tělo se ještě chvíli drželo vzepřené, než se sesulo na zem, kde v trhavých křečích konečně ztuhlo. Odplivl si do obličeje, zírajícího nevidoucím pohledem.

"Další, kdo mi bude v síních slávy čistit boty. Jak já miluji boj," zašeptal pro sebe. A pak se jeho tělo stalo strojem. Strojem na zabíjení. Nevnímal čas, nevnímal drobná zranění, nevnímal zděšení nepřátel, nevnímal nic než boj. Jak dlouho trvalo zabíjení, to netušil. Najednou tam prostě jen stál sám. Rudá mlha, zastírající mu zrak, se začala rozpouštět. Unaveně se rozhlédl kolem. Všude kam dohlédl, se válely zohavené mrtvoly netvorů a příšer, některým chyběly hlavy, některým ruce nebo nohy, některé byly spečeny do beztvarých škvarků a některé byly doslova rozsekány na kaši. Unaveně se opřel o svou věrnou sekeru.

"Nechal jsi se unést, Crome, to není dobré," zazněl sotva slyšitelný hlas.

"Vím, otče, ale to dělá krev mých předků. Těžko se proti tomu bojuje," odvětil sklíčeně a pohlédl na přicházejícího nekromanta.

Jeho výstroj a zbroj byly netknuté a svítily stejnou čistotou jako na začátku boje. Přesto věděl, že také bojoval. Ale po svém, zdáli, z temných stínů a koutů. Opatrně překračujíc mrtvoly, k němu došel, s golemem jako s věrným psem v patách.

"Ano, to je boj, který nikdy nevyhraješ, chlapče," řekl a usmál se na něj. Ještě nikdy ho neviděl se smát. Bylo to tak zvláštní a nezvyklé. "Jednu bitvu jsme vyhráli, ta závěrečná nás ještě čeká. Odpočineme si a až potom aktivujeme poslední portál a přivoláme Pána teroru. Už nás dychtivě očekává."

Nic proti tomu nenamítal, mistr byl mnohem zkušenější a nedělal chyby. Našli si suchý výklenek, ve kterém se na chvíli utábořili. Nejdříve ošetřili jeho zranění a potom vybalili proviant, aby zahnali žízeň a hlad. S potěšením nabodl kus masa na dýku, potom jednoduše natáhl ruku ke golemovi a spokojeně pozoroval, jak se plát hovězího mění v chutnou pečeni. Ani nepostřehl nekromantův lehký úsměv a potřesení hlavou. Když ukojil hlad, natáhl se na zem a jednoduše usnul, jeho šestý smysl by ho spolehlivě varoval před nebezpečím.

Zdál se mu sen. Ale byl to pravdivý sen, byly to útržky z jeho života. Viděl malého hubeného chlapce v temných stínech pohrávat si s magií, viděl otce, jak ho přísně kárá, když odněkud vytáhl starý meč a učil se s ním zacházet. Viděl se jako mladíka, teď již svalnatého a silného, jak cvičí se sekerou, kopím, mečem a jinými zbraněmi pod dohledem věhlasných mistrů. Viděl se jako mladého muže procházejícího bitvami s démony, studujícího prastaré svitky a záznamy o děsivých příšerách, ale také svírajícího v náručí krásné ženy, poddávající se jeho divokému milování. A viděl i ten večer, ten okamžik, kdy mu jeho otec řekl, že není jeho pravý otec, že jej kdysi našel jako nemluvně vedle cesty a vzal ho k sobě a snažil se vychovat jako vlastního, ale krev se nezapře a bojovník zůstane bojovníkem. A živě si vzpomínal, jak mu tehdy se slzami v očích odpověděl, že pro něj je a navždy bude jediným otcem.

"Je čas," probudil ho tichý, důvěrně známý hlas.

Okamžitě byl na nohou a připravený následovat otce. Došli společně k poslednímu z pěti teleportů.

"Hodně štěstí, synku. Až se Diablo objeví, už nebude čas na řeči. Řiď se mými skromnými radami, poslouchej své srdce a potírej zlo všude kde na něj narazíš. Vždy jsem tě miloval jako vlastního syna."

S těmito slovy vstoupil do kamenného kruhu. Napřáhl ruku, aby ho zadržel.

"Otče, já .....," začal, ale děsivý rachot jej přehlušil.

Chrám se otřásal v základech, omítka odpadávala ze stěn v ohromných kusech, kamenné podpory praskaly a ze střechy padaly velké kusy kamenných bloků, aby se na podlaze roztříštily na tisíce úlomků. Viditelnost byla bídná. Všude byl prach, který se pomalu usazoval. A potom ho uviděl. Stál uprostřed pentagramu a samolibě se protahoval. Celé jeho tělo bylo pokryto pletenci svalů, vlnící se pod rudou kůží. A byl obrovský.

Diablo, Pán teroru, na ně upřel pohled svých rudých očí, ze kterých sálala nenávist pekel a touha po zabíjení.

Zaútočil náhle, bez varování, jako blesk z čistého nebe. Byl úděsně rychlý. Sotva stačil pozvednou sekeru k obraně. A opět se před něj prodral věrný golem, aby byl vzápětí smeten drtivým útokem rozběsněného démona. Ale i ta kratičká chvilička mu zachránila život a ruka s pařáty ostrými jako břitva pročísla jen vzduch na místě, kde do té doby stál. A v duchu svých prapředků sám impulzivně zaútočil a sekl po Diablově noze. Vyvalila se rudá krev a příšera bleskově uskočila stranou. Rána, kterou mu způsobil, však nebyla vedena s velkou silou, proto jen rozsekla maso a kost nepoškodila. Diablo zasyčel a neočekávaně švihl svým trnitým ocasem. Uskočil vzad, přesto mu jeden trn přejel po okovaném stehně a zanechal v pancíři hluboký vryp.

Začali kolem sebe obezřetně kroužit, oba teď byli opatrní. Útoky střídaly kryty, výpady zase protivýpady. Musel dávat pozor nejen na samotného démona, ale i na jeho nenadálé magického útoky, již několikrát ho popálil jeho plamen, naštěstí jen lehce. Pohybovali se po celé velké dvoraně a čekali na příležitost ke zdrcujícímu útoku. Za Diablem se zformoval nový golem a chystal se zaútočit. Ten však jen švihl ocasem a element odlétl pryč, aby se proměnil ve žhavé magma, ze kterého vznikl.

A opět se ukázala Diablova nebezpečnost. Jakmile zlikvidoval golema, divoce na něj zaútočil. Kryl se před zběsilými útoky a ustupoval. Najednou se mu pod nohy připletl plášť mrtvého temného rytíře. Ztratil rovnováhu a se zaduněním se svalil na zem. Diablo zařval a přiskočil k němu. Znovu zařval, ale tentokrát bolestí.

"Tady jsem, ty bestie. Slyšíš, chceš přece mě, ty přerostlý ještěre!" ozval se mrazivý hlas.

"Otče, ne!" vykřikl a začal se škrábat na nohy. Pozvedl hlavu.

Jakoby zpomaleně sledoval, jak se Diablo otočil a skokem se přenesl k poblíž stojícímu nekromantovi. Tyčil se nad ním jako věž. Pak se pohnula pařáty vyzbrojená ruka a drápy jako dýky zajely prorazily černé brnění a zajely dovnitř. Démon pozvedl ruku se svou obětí, otočil se k němu a triumfálně zařval. Pak nechal tělo jeho otce prostě sklouznout na zem a rozpřáhl ruce, aby z bezvládné tělesné schrány vysál duši.

"Nééé!!!!" zařval a snažil se vyskočit na nohy.

"Ne!", ozval se jiný hlas, připomínající syčení rozzuřeného hada. "Ty, zavržený a nečistý zplozenec pekel, nemáš právo na duši mého služebníka," syčel hlas. V Diablově pohledu se najednou ukázal strach. Přikrčil se a rozhlížel se kolem sebe. Všude kolem byla náhle mlha. Pulsovala jako živá a pomalu se stahovala před vrčícím démonem. Pomalu na sebe brala podobu. Podobu gigantické dračí hlavy.

"Trang-Oul," vydechl.

"Věrně mi sloužil a já nedovolím, aby ses ho dotkl. On patří mě! A navždy bude v legendách a myslích lidí vyryto, že bojoval proti zlu a že Diabla porazil Assassin!" Dračí tlama se pootevřela jemně sevřela mrtvé tělo a pak byla pryč, jen slabý šepot se nesl pod temnou klenbou: "Trang-Oul s tebou, můj synu".

"Ty hajzle!" zařval, zkoncentroval se a pak se jediným skokem přenesl za záda stále ochromené obludy.

Pozvedl sekeru vysoko nad hlavu a pak vší silou ťal, vložil do úderu celou svou osobnost. Dokonalé ostří, vybroušené k dokonalosti, proseklo tuhou kůži, svaly a přeseklo tlustou páteř. Diablo zařičel, až z toho téměř ohluchl, chvíli se potácel na podlamujících se nohách a potom se zřítil na zkrvavenou podlahu. Nezúčastněně pozoroval, jak se snaží se pohnout, ale s přeseknutou páteří byl ještěr bezmocný. Ten to po chvíli marného úsilí poznal sám a jen ho pozoroval nenávistným pohledem a temně vrčel.

"Táhni do pekel," zašeptal a pak jediným sekem oddělil Diablovu hlavu od těla.

Unaveně si přehodil sekeru přes rameno a volnou rukou rozemnul kouzelný svitek. Portál, pulsující energií, se mu otevřel po pravici.

"Otče, budeš mi chybět. Ale tvá poslední slova jsem nezapomněl. Slibuji, že naplním tvůj odkaz!"

S bolestí v srdci vkročil do portálu.