Takhle se babička pravidelně na začátku roku ptává mých dítek. Před první třídou se oba těšili, až tak do 5.třídy se celkem těšili hlavně na kamarády, potom začali odpovídat neutrálně - "Hm, no jo". Letos to vybalili naplno. "Sme snad blbí?"
Babička zůstala konsternována jen na okamžik a bryskně kontrovala výroky jako: "Vždyť se učíte pro sebe. Abyste v životě něco dokázali. Budete mít lepší práci, víc peněz…".
Na tohle synáček odvětil: "Ale babi, peníze se přece nezískávají prací, kde to žiješ?"
Babička zalapala po dechu: "A jak tedy?"
"Neboj, já na to přijdu", odtušil synáček, avšak na nátlak připustil, že pro případ, že by to nezjistil, přece jen tu maturitu zkusí udělat.
Dcera argumentovala jinak: "Jak pro sebe? Za to může matka, že mě naučila matiku, takže jsem udělala přijímačky na gympl", (a měla bych mít svatozář za to, že jsem ji při tom nezabila).
Babička zakončila rozsáhlý komentář tím, že ta dnešní mládež (a moje zvláště), nemá žádné ideály, anžto jest špatně vychovávána.
Tak jsem se zamyslela nad tím, co vlastně motivovalo k učení mě. A dospěla jsem k závěru, že po ušlechtilých ideálech ani stopa. Učila jsem se hlavně proto, abych mohla vypadnout z domu na vysokou, a nemusela tyhle řeči poslouchat.
Tak milá krkavčátka, teď si užijete. Každý večer vám budu říkat, že se máte učit pro život, abyste dokázali víc než vaši rodiče …
To by bylo, abyste neměli samé jedničky :-)
Předcházející příspěvek: Další artefakty v albu
Následující příspěvek: Lama lamám: o RSS