Stránka o hře Diablo2 LOD

Dvoračky. Horská chata na hřebenu Krkonoš, zachumlaná mezi lesy pod hřebenem. Pod ní je mírný travnatý svah, lemovaný menšími smrčky. Idylka.
A přesto, kdykoli jdu v létě okolo, dýchne na mě ledový dech děsu, se sevřeným hrdlem zrychlím krok a snažím se nic nevidět. A v zimě? .. Nikdy, od onoho podivného týdne tenkrát před lety, kdy stromy praskaly pod návalem sněhu, slunce vykreslovalo ostré stíny a dech se srážel v jinovatku, kdy svah byl prudší, stromy menší a chata pochmurnější. Tenkrát…

Můj vztah ke sportu je v zásadě kladný, vztah sportu ke mně nikoli. V době, kdy jsem byla na střední škole, jakási chytrá hlava přišla na to, že vlastně žijeme v horách a tudíž lyžařského výcviku netřeba, protože určitě všichni dojíždíme ze salaší na lyžích do školy každý den poté, co jsme podojili ovce a sežmoulali hrudku sýra na svačinu. Nijak mi to nechybělo, až do onoho osudného roku, kdy nám na VŠ sdělili, že bez lyžařského výcviku, na němž všichni absolvují závěrečný slalom, nebude zápočet a bez zápočtu ….:-(.

Jediný způsob, jak se kursu vyhnout by patrně byla amputace končetiny, a tak jsem nakonec rezignovaně vyfasovala jakési předválečné šněrovací křusky, dvě prkna, co na sobe měly jakési podivné konstrukce, připomínající mé zjitřené fantasii železa na lišku, a jelo se na kurs.

První den probíhalo rozdělování materiálu do družstev. Spolu s další "děvčicou z hor", která na tom taky stála jak prase na brusli, jsme byly automaticky zařazeny do 6. družstva a po hodině výcviku jsme zformovaly družstvo 6b - retardovaní inteligenti ("to je mi inteligent, když si to ani lyže neumí připnout").

Zatímco ti "normální" jeli na sjezdovky, ti horší se učili plužit, my dvě jsme bojovaly o holý život. Podlé lyže se rozjížděly na všechny strany, hůlky nešly vytáhnout ze sněhu, úhel sjezdovky se zvětšil, kdykoli jsme chtěly sjet dolů, a zemská přitažlivost se s každým ujetým metrem zvyšovala.

Instruktor, ač muž otrlý, neměl nijaké chuti vyplňovat protokoly o smrtelných nehodách, a tak jsme se měly zabývat jízdou šikmo svahem. To se, s děsem v očích, pustíte přes svah příčně se záměrem, že přistanete na druhé straně sjezdovky asi o metr níže. Skutečnost byla taková, že jsem brzdila u protějšího lesa buď tak, že jsem objala některý nedorostlý smrček, nebo jsem takticky snížila výšku a brzdila pozadím, což šlo dobře, protože ani tehdy nebyla třecí plocha nijak malá. První dny jsme byly celé od sněhu, který jsme střásaly z okolních stromů, potom už to bylo lepší, ne kvůli zlepšujícím se lyžařským schopnostem, ale proto, že už tam žádný sníh nebyl.

Každý večer jsem tiše doufala v příchod sněhové bouře, která by nás uvěznila na chatě a tajně jsem zapomínala lyže v předsíňce, ale žádný idiot, který by je ukradl, se nenašel. Instruktor si každý večer léčil pocuchané nervy většími než malými dávkami alkoholu, a ač tehdy jsem si naivně myslela, že je to důsledek péče o 6. družstvo, dnes cynicky tuším, že to byla spíše příčina, proč jsme mu byli svěřeni.

Předposlední den, kdy nám bylo chmurně jasné, že slalom technikou napříč svahem od smrčku ke smrčku nesjedeme (alespoň ne v čase pod 2 hodiny), a se zápočtem a celým studiem se patrně neslavně rozloučíme, se nás ujal jiný instruktor (díky, Gregory :-)), a ten nám vyjevil tajemství plužení.

Druhý den jsem tedy ten odporný slalom sjela, plížila jsem s vytřeštěnýma očima jak želva se zácpou v bahně, to vše povzbuzujícího ryku příslušníků vyšších družstev, kteří něco takového spatřili asi prvně v životě (nevzdělanci). Kašlu na to, účel světí prostředky, to su zvědavá, jestli ten zápočet dostanou i ti frajeři z 1. družstva, co to překalili a rozpleskli se v půlce jak žaby. Dostali, fuj, jaká nespravedlnost.

Poslední večer už jsem byla v klidu, po večeři je vyhlašování vítězů, to mi tedy opravdu nehrozí, uvolněně jsem podřimovala u stolu, už je to za mnou a nikdy více - když tu najednou zaznělo moje jméno - vítěz ceny za nejdelší setrvání na trati. Nevím, jak jsem se dostala zpátky ke stolu, cena byl polárkový dort se šlehačkou, a nevím, kdo ho nakonec snědl, což je příznak toho, v jak těžkém šoku jsme byla :-). Nikdy potom už jsem na sjezdové lyže ani nesáhla.

Proč o tom píšu, proč to radši netutlám? Tuhle historku jsem použila, když jsem přesvědčovala svoje potomky, že by měli jít do lyžařského kursu. Dcera to pak pomstychtivě sepsala jako slohovou práci na téma "nejoblíbenější rodinná story" s dodatkem, že se těší, jaké příběhy ze života na ni vytáhnu, až ji načapám s nějakým klukem. Tak tím jsem s mravoučnými historkami skončila :-).

I kdybych však nechala v hlubinách paměti zapadnout ty čtyři záchranné akce na různých přehradách při mých pokusech naučit se plavat, neúspěšné snahy trefit se raketou do tenisového míčku, či rozbité koleno při jízdě na kole do kopce(!), poslední cena útěchy, kterou jsem vyhrála minulý pátek v bowlingu, či werebear, kterého mi sežral předevčírem Duriel na normal, to se zapomenout nedá.

Jsem loser? Jsem "nesportovní typ"? Jo.

Ale jsem ještě něco jiného - I am the chosen one.

Ano, já jsem ten vyvolený, který přináší ostatním světlo do života. Vždyť kdo by chtěl být poslední? Potřebujete někoho, kdo tenhle smutný úděl vezme na sebe? Člověka s velkou odolností proti stresu? Jsem zde. Spolehlivě se tohoto úkolu zhostím, ať dělám co dělám Akce, konající se v oblasti Krkonoš v zimě, jsou nicméně z této nabídky vyloučeny.

Jen prosím zvažte - když je někdo první, nestačí mu ten pocit prvenství? Nejsou ty ceny za první místa zbytečné? Nemyslíte, že odměna za duševní újmu za poslední místo by měla být přiměřenější?