Tak jdu večer domů z práce, už se setmělo a vnitřní chodníky na sídlišti jsou jen spoře osvětleny vzdálenými pouličními lampami. Před naším domem stojí na schodišti blízko u sebe dvě postavy. Jojo, to mládí ..
Když přijdu na tři metry, zjišťuji, že jedna z nich je moje dcera. "Ahoj" utrousím suše a jdu dál ke dveřím, jako by nic. "Eeee ahoj", hlesne překvapeně, mladý muž neříká nic, netuší, že právě kolem něj přešel Osud.
Cestou po schodech se pochechtávám a těším se, jak si na ní smlsnu, až bude vysvětlovat, že "my jsme si jen tak povídali … je to jeden kamarád" ..
Vzpomínám, co by bylo u nás doma, kdyby máma takhle nachytala mě: "proboha, stát schodech s cizím klukem .. co tomu řeknou lidi … na tohle máš čas .. radši se uč .. co tvoje pověst …". No co, lidi už si asi všechno řekli, kdoví, jak dlouho tam stáli. Tenhle argument vypustíme ..
Za chvíli se rozletí dveře a vbíhá moje malé kuřátko, očička rozsvícené, a dřív, než můžu začít výchovně působit, z ní vyletí: "no mami, není úžasnej?"
Znaveně padám do křesla, chjo, a jsme zas na začátku …, tady pomůže jen čas.
Asi si založím nějakého medvídka, se silnýma tlapama, co všechno rozseká na kusy .. grrr vrrr prsk … :-)
Předcházející příspěvek: PvP medvěd od saesy
Následující příspěvek: Kousek nekroencyklopedie a další válečníci