DiablovoDoupě LITE - texty a odkazy

Dejte lamám šanci 2


Lamy1
Lamy2: Taťána   Taťána II   Elias   Jožin
Lamy3

Taťána
Dopoledne ubíhalo v poklidu, Jožin zmizel za svými psy. Růženka si nechala opravit u Charsí zbraně a výbavu, ale trvalo to déle než obvykle, protože její vzhled vyděsil Cihláka natolik, že opustil kovárnu, a tak byla Charsí na všechno sama. Zaplatit to musel rytíř Elias a to jen prohloubilo jeho depresi. Zatímco paní Ofelie, nedbaje na image, následovala svou žízeň, seděl Kostěj u stolu a chmurně přemýšlel, kde sežene peníze na další týden.

Gheed už chtěl podávat oběd, když se v dimensinální bráně objevila další postava. Vysoká statná žena se světlými vlasy zapletenými do copu, v jedné ruce dřevěný oštěp, v druhé potlučený malý štít. Na zádech velký luk, který vypadal velmi zánovně, snad ani neměla šípy. Amazonka. Co však upoutalo pozornost, bylo její oblečení, či spíše volný pytel, který na sobě měla.

"Nazdar" , řekla ostýchavě, bylo vidět, že se ve svém oděvu moc dobře necítí.
"Zdar jak sviňa", odpověděla Růženka, která seděla na plotě a kývala nohama. "Tyyy vole, vypadáš jak Mařenka co zdrhla babce z lopaty, tě smahla v peci v tom pytli na mouku?".
Amazonka zrudla. "Víš jaké to je, střílet lukem se šestkama prsama ? Co je to látání košil a oprav brnění? ... ne, to TY samozřejmě vědět nemůžeš, ty dva hrášky, co tam máš ty, ti rozhodně v ničem překážet nemohou, co?"

Růženka snad poprvé v životě ztratila řeč ... ale tu překvapivě zasáhl Gheed, který už dříve zkušeným okem vytušil, co se v tom rozměrném pytli může skrývat.
"Amazonka, ach, jak dlouho jsem žádnou neviděl, mám pro vás slabost, krasavice, pojď ke mně do obchodu, snad něco najdu".
"Děkuji, jmenuji se Taťána, jsi velmi laskav pane, potřebovala bych nějaké brnění ..."

Zašli do obchodu a náhle, kde se vzali, tu se vzali, u stolu poblíž seděl Jožin, Cihlák, Kostěj i Elias a ztichle naslouchali hovoru zevnitř ...
"Obávám se, že kovová brnění těchto ... eh, rozměrů asi nemám, ale mám tu takovou zajímavou věcičku ... jen sundejte ten pytel". Bylo jasně slyšet jak Gheed polkl. Představivost těch čtyřech pracovala na plné obrátky, když slyšeli šustění svlékaného a oblékaného oděvu, a každý by dal docela dost za to, aby byl na Gheedově místě.

Konečně Taťána vyšla ven v novém, přiléhavém koženém brnění, vyztuženém kovovými destičkami, horní část živůtku nezašněrovanou ... nač taky v tomto horkém dni. Ti čtyři zírali jako očarovaní, a že bylo na co.

Přerývaný Jožinův dech se náhle změnil na funění, jak druid se přeměnil na vlka. Zíral Taťáně do výstřihu a z huby mu kapaly sliny.
"Co se to ... ?" vykřikl Gheed zděšeně.
Elias zamyšleně řekl, "To se mu stává v bitvě, když se ho zmocní zuřivost, ... když zvítězí ty zvířecí pudy ... a co jiného je mrzký chtíč?"

Jožin nevypadal moc šťastně ve své vlčí podobě, která odhalovala i to, co oděv ostatních pánů decentně zakrýval, ale zdálo se, že není s to se proměnit zpátky. Zrůžovělá Taťána se pokusila zašněrovat výstřih až nahoru ale marně, na tohle prostě brnění stavěné nebylo.

"Třeba mu Akara dá nějaký lektvar ..." řekl Gheed nešťastně, slintající vlk kazí obchody všude, no uznejte.
Vlkodlak se rozběhl ke stanu, kde stála Akara, a sotva pohlédl do její protáhlé tváře s orlím nosem, proměnil se zpátky.

"Zajímavé" , pronesl Elias kousavě, "nikdy jsem netušil, že by pohled na ježibabu mohl mít léčivý účinek".

Taťána II
Oběd proběhl v tichém mlčení, Ofelie i Růženka svorně ignorovaly Taťánu, která si po předešlém incidentu zakryla výstřih šátkem. Jožin, ještě otřesený po nečekané proměně, se v jídle jen rýpal, nicméně bez zvukového doprovodu nebyli. Obstaral jej Cihlák, který očima visel na Taťáně a jídlo do sebe házel jako do studny.

"Taťáno, připojíte se k naší výpravě?" , zeptal se po obědě lord Kostěj. "Střelecká podpora by se nám velmi hodila".
Taťána se rozpačitě zavrtěla. "Víte, já … já nejsem cvičená amazonka … jen na mě padl los, když naše vesnice musela dodat bojovnice do vojska, a ty co holky byly vycvičené ve střelbě lukem, nějak otěhotněly potom velkém shromáždění s barbary ..."
"Aha, a co jsi teda dělala v té vesnici?"
"Tak normálně, sušili jsme seno, pěstovali obilí, nejradši jsem byla u krav, na pastvě", řekla Taťána zasněně.
"Se nedivím, sestřičky kravičky…", uchechtla se Růženka jedovatě, ty hrášky téhle dojnici jen tak nedaruje.
"Ten luk mi dali ale opravdu s ním nemohu dobře střílet, tětiva se zasekne ...", řekla Taťána omluvně.
"Kecáš, jak ses teda dostala sem, když si takový dřevo?"
Taťána chvíli váhala s odpovědí. "Ti barbaři, co jsem s nimi šla říkali, že stačí, když jim budu dělat teplé večeře ..."

Kostěj si s Růženkou vyměnil zoufalý pohled ...další leecher. Nekromancer se hluboce zamyslel, zoufalá doba žádá zoufalé činy a na soucit není místo.

Stmívalo se. Ofelie a Kostěj stáli ve stínu u Akařina stanu. "Oskenovala jsi to dobře?"
"Jistě, měla tam jen jednu cihlu a tu pánev. Oboje jsem telekineticky přemístila do příkopu u plotu. Důvěřuj mi, drahý." Kostěj váhavě přikývl. Ty dvě lahvičky many od Eliase měly na jeho paní dobrý vliv, oči jí zářily jako zamlada.

Snad by se ještě i nějaká kouzla mohla naučit… jeho tvrzení, že je mocná kouzelnice bylo, v nejlepším případě přehnané, v nejhorším vyložená lež. Paní Ofelie byla leecher stejně jako Taťána, jenže dopadla o něco hůře, když ji její milenec nechal tenkrát ležet těžce raněnou u Baala, okradl ji o věci a zmizel. Tam ji také Kostěj našel, a v životě, který pak spolu vedli, byla telekineze jediné kouzlo, které Ofelie rutinně a nutno přiznat že mistrně (v okamžicích střízlivosti), využívala.

"Dobrá, uvidíme, buď připravená, načasování je důležité"
Kostěj se vrátil ke stolu pokrytém sklenicemi a lahvemi, kde seděla Taťána a ostatní muži.

Gheed si mnul ruce. To brnění, které prodal Taťáně za polovinu ceny, se bohatě vyplatilo. Konzumace alkoholu stoupla třikrát. Kostěj nepatrně pokývl, Taťána se natáhla pro lahev směrem k Jožinovi a, určitě náhodou, se šátek svezl na zem. Jožin vytřeštil oči, zafuněl a okamžitě se proměnil ve slintající chlupatou obludu.

"Huš k Akaře", křikl Gheed, to by tak chybělo, aby hosti utekli, když už jsou ve stavu, kdy nedokáží spočítat vůbec nic.

Vlkodlak se rozběhl ke stanu, před kterým svítila pochodeň, kdo ví kdo ji tam zapálil ... Akara vyrušena dusotem, vystrčila hlavu ze stanu. Sotva světlo ozářilo její obličej, Jožin se proměnil zpět, ale vtom pochodeň jakoby kouzlem zhasla a oslepená Akara uviděla ve vchodu jen siluetu MUŽE. Konečně přišel. Tentokrát svoji šanci nepromarnila. Než se druid stačil ve tmě zorientovat, sáhla po něm nečekaně silná ruka a závěs stanu zapadl.

Kostěj si nalil, teď je čas se opít, snad to přehluší jeho výčitky svědomí ... ale zítra se Jožin určitě připojí k výpravě.

Elias
Kostěj zasmušile zíral do sklenice, blížila se půlnoc a u stolu zbyl jen stejně nemluvný Elias, který se sem vrátil po rozhovoru s Ashearou, mlčky si nalil a obrátil do sebe 2 skleničky.
"Co se děje, rytíři?", zeptal se ztěžka Kostěj, jazyk ho nechtěl moc poslouchat ale myšlenky o Jožinově smutném osudu alkohol vypudit nedokázal.

Elias na něho nepřítomně pohlédl. "Znáte ten pocit, jako když po vás přejede jízdní oddíl slonů, pak vás naklepou paličkou na maso a srolují pod koberec?"
Kostěj vyčkával, tohle byla jen řečnická otázka.
"Asheara mi dnes řekla, že zítra, nejpozději pozítří musíme odejít z tábora. Prý tady nejsou zvědaví na povaleče, jako jsme my".
"To nevadí, stejně jsme zamýšleli zítra odejít", řekl Kostěj klidně, a v duchu doplnil 'protože nám došly peníze'.

"Ale já … já nemohu ... ", vykřikl Elias skoro zoufale, "kdybych pozvedl meč za svatou věc, dopadne to všechno zase katastrofálně ...". Vypadal, jako by před sebou viděl něco příšerného, i když o tom jen uvažuje.
"Rytíři, snad byste mi měl říct, o co se jedná...", aspoň si ukrátí dlouhou noc.
Elias se nadechl k zamítavé odpovědi ale pak si to rozmyslel, hodil do sebe další skleničku, sepjal ruce na stole a s pohledem upřeným na své sevřené dlaně začal vyprávět.

"Začalo to v dětství, tenkrát na pískovišti... nějací kluci rozdupali malé holčičce bábovičky, a já jsem zvedl svůj dřevěný mečík a oběma jim natloukl, jenže pak přišla chůva ... a oni řekli, že jsem si začal a ta holka taky ... a ona ...ta stará ježibaba se na mě podívala a zasyčela jako zauzlovaná zmije ... 'ty smrade, ta tvoje svatá víra tě přivede do pekla, zvedni meč a já se vrátím'. Pořád ji vidím před sebou", šeptal Elias zlomeně, "měla na kořeni nosu bradavici a na ní dva chlupy .. kdykoli se chystám do bitvy, vidím ty chlupy, jak se chvějí na tom uhrovitém nose a je mi zle".

Kostěj vážně, byť už trochu vratce pokýval hlavou. "Trauma z dětství je těžký handicap, ale přesto jste se stal paladinem?"
"Otec mě zaslíbil řádu, neměl jsem na vybranou, víte, při tréninku mi to nevadí, ale v boji ... tak jsem se stal kazatelem, který muže před bitvou přivádí svými kázáními do svatého vytržení. Jsem v tom opravdu dobrý .. až příliš , bohužel, jak se ukázalo tehdy v přístavu Awr-hengaj .."

Elias se ponořil do chmurných vzpomínek a Kostěj mu nalil další skleničku.
"Byl jsem tam s oddílem mladých paladinů, chlapci šli do svého prvního boje ale potřebovali jsme ještě najmout nějaké žoldáky, bylo nás málo. V Awr-hengaj bývá žoldáků dost, jenže tam zrovna připlul Honza Stříbrný, ten hledač pokladů, a najímal taky. Udělal jsem na hlavní třídě kázání, abych přesvědčil váhající, že boj o pohraničí s nájezdníky je záslužnější než honba za mamonem.."

Kostěj soucitně pokýval hlavou .. "neúspěšně, že?"
"Naopak", řekl Elias hořce, "až moc úspěšně. Dokonce natolik, že svaz přístavních štětek se rozhodl té noci poskytnout mým paladinům své služby zadarmo. ... Víte, řád ctí čistotu a chudobu, a mnozí ještě nikdy ... eh, ani na to neměli peníze. Šli všichni a druhý den jich zbylo jen pět, ostatní se nechali najmout u Honzy, aby prý měli napříště ve vykřičených domech čím zaplatit. Čtyřicet mužů ztraceno pro víru ... čtyřicet". Elias si zakryl rukama oči.

"Byl jsem přeložen jako vychovatel do polepšovny. Ale sotva jsem tam přišel, zavolal mě bratr představený, že musím najít tu holku, Růženku. Prý utekla. Musí to být pěkné kvítko, když ji tam poslaly samy assassinky ... Normálně tyto provinilce stíhá sám, ale byl těžce popálen na střední části těla, asi z boje s nějakou heretickou čarodějnicí...

Z pootevřeného okna nahoře se ozval potlačovaný dívčí smích.
Elias pokývl hlavou, jako by to jen potvrdilo jeho přesvědčení. "Kdo mohl tušit, že raději bude riskovat i boj s Baalem než život v čistotě a víře? Zkažený spratek".

Jožin
Ráno bylo pochmurné, stejně jako nálada těch několika hostů, kteří seděli u stolu před Gheedovým "pensionem". Kostěj nervozně pohlížel k Akařině stanu, kde stále panovalo ticho. Ofelie si kousala rty, a černé myšlenky o Jožinově osudu zaháněla již třetí sklenkou vína. Přece chlap jako Jožin by snad jednu noc měl přežít i s ježibabou.

Konečně se závěs stanu pohnul, Jožin vylezl shrbeně z příliš nízkého vchodu, protáhl se, hlasitě zívl a v plandající košili rozepnuté až do pasu zamířil ke stolu. Cestou se opatrně škrábal na chlupaté hrudi, pokryté několika čerstvýmí drápanci.

"Tož já mám hlad jak vlk", rychle si přisunul židli ke stolu, bohužel vítr dnes vanul opačným směrem, takže paní Ofelie si musela honem nalít další skleničku na neutralizaci té "mužné vůně" - nejspíše kombinace zpoceného velblouda a zapařených ponožek.

Kostěj mu přisunul misku z kuřecími stehýnky, Gheedova specialita. Jožin se do nich hned pustil, jako by tři dny nejedl.
"Vyčerpávající noc, není-liž pravda", řekl Kostěj soucitně. Jožin na něho překvapeně pohlédl a pak řekl samolibě.
"Tož vy ste to slyšeli, jak sme to s Akarů rozjeli, tož ja, byla to řácká robota, ale šak su kus chlapa, ale silu mosím doplniť, šak co by sem celé dni toť dělál, a gdyž budete pryč, tož aj Akara sa bude nudit…".

Kostěj vypadal značně šokovaně: "Chcete říct, že s námi nepůjdete, že ehm, tedy ..Akara je něco jako žena vašich snů?"
Jožin se zachechtal. "Tož to né, ale šak potmě je každá kočka čérná, tož co. A táto eště nezapomněla co sa kdysi na ulici naučila".
Ofelie ohrnula nos. "Snad tedy, když jde o takovou …eh takový vztah, byste se měl vykoupat?"
"Ať z toho taky něco máme", doplnila Růženka a šklebila se spiklenecky na Jožina.
"Dyť sa kúpu, každů sobotu, už od děcka, to nás mama kúpávala v železňáku každý týdeň".
"Panebože", zašeptala Ofelie zhrozeně, "je teprve středa".
Taťána, která seděla takříkajíc skoro v epicentru se odvážně nadechla. "Paní Akara by to jistě ocenila".
Jožin se zamyslel. "Tož nevím, včil je to tak fifty - fifty .. ona nečuchá, já nečumím. Ale kdybysem sa umýl, tož mňa by to třebárs vylepšilo, ale gdyž by si ona umyla tú hubu co má namalovanú na hlavě, tož to by bylo ešče horší… Radši to nechme byť".

Ke stolu se blížila Asheara. "Vážení cizinci, kteří jste zajisté přišli jen proto, abyste nám pomohli v boji proti těm ďábelským stvůrám", řekla ironicky, "myslím, že je čas, abyste se trošku porozhlédli za palisády. Zde budete vždy vítání … po těžkém každodenním boji". Asheara přejela ostrým pohledem náhle ztichlou společnost. "Pan …Jožin, samozřejmě, je výjimka, díky svým psům i jiným…ehm, zvláštním schopnostem".