DiablovoDoupě LITE - texty a odkazy

Dejte lamám šanci 3

Lamy1
Lamy2
Lamy III: První boj   Návrat ztraceného syna

První boj
Hned za bránou se Kostěj rozhlédl po ostatních."Přátelé, naším cílem je přežít do večeře. Proto, potkáme-li nepřítele, utíkáme všichni společně. Jsme přece tým".

Elias zvedl hrdě hlavu. "Nikdy, jsem rytíř a jdu do boje za pravdu a víru".
"A co vaše, ehm ... indispozice?" zeptal se Kostěj vlezlým hlasem klinického psychologa.
Elias polkl. "Dívat se na Akaru je skoro totéž, nemám, co bych ztratil".

A zatímco tam nerozhodně postávali, zlo se blížilo ... První to spatřila Růženka. "Hele první smraďoch, ňákej předek vod Eliáše asi. Chodí stejně posraně jako von".
Ofelie decentně zabublala do dlaně.

"Za pravdu, víru a lásku", zaryčel rytíř, rozběhl se do útoku, zvedl štít až k očím a tasil meč. Štíty však, jak známo, jsou poněkud neprůhledné a tak ctihodný rytíř neviděl, že trávník je pokryt zrádnými, ďábelsky rozmístěnými hromádkami hlíny. A protože víra, na rozdíl od Red bullu, nedává křídla, skončil Elias asi po deseti krocích hlavou v krtinci, meč zlomený o kámen a štít rozpadlý na několik kusů.

"Heh, tak pravda a láska dostaly na držku", konstatovala Růženka suše. "Čím to, že mě to nepřekvapuje".
"Zbývá tedy hrubé násilí" souhlasil Kostěj.
Cihlák, Taťána, Růženka i Kostěj se rozběhli na zombíka. Ofelie soustředěně krčila čelo ve snaze vzpomenout si na jakékoli kouzlo ale takhle po ránu ...

Taťána zuřivě napjala luk ale tětiva se zasekla o ty přednosti, nad kterými Cihlák slintal i při běhu, a šíp odlétl v pravém úhlu od zamýšleného směru. Bohužel právě míjeli Eliase, který se omráčeně sbíral ze země. Šíp, který se mu zabodl do zadní části těla, tento proces velmi urychlil.

Cihlák už byl u zombíka, a zvedal kladivo k úderu, když uslyšel nešťastné Taťánino vypísknutí - znělo to jako když šlápnete na gumové prasátko - ohlédl se, a jak zvedl kladivo vysoko nad hlavu, ztratil rovnováhu. Zády padl na baziliščího dikobraza, který se skrýval v trávě, kladivo dopadlo na zem a rozdrtilo zombíkovi palec na noze.

Nemrtvý zavyl jako hyena a dal se na kulhavý ústup. Ale to už tu byla Růženka, která mu s rykem, jaký naposled slyšel Kostěj před lety, když se potkaly v ložnici dvě z jeho milenek, zaryla drápy do zad. Zatímco zombik v panice mával rukama, Kostěj namířil svou hůlku na krvavou směsku, která se skrývala pod Cihlákovými zády a zamumlal: "Vstávej kostro ze hnoje a vrhni se do boje. Tam je nepřítel, já jsem velitel". Vyvolaný kostlivec zaťal sekyrku zombíkovi do hlavy a tak definitivně ukončil nebožákovo trápení.

Stáli nerozhodně okolo Cihláka, který ležel na břiše a kňučel, protože celá záda měl pokrytá ostny z mrtvého dikobraza. To už přiklopýtal i Elias a lady Ofelie, která se rychlým, téměř hadím pohybem vrhla na lahvičku many, která vypadla z mrtvoly, a okamžitě ji vypila. Elias se cítil a vypadal jako pošlapané květy.

"Takhle se s ním nemůžeme vrátit", řekl zamyšleně Kostěj. "Charsí by nás skopala do kuličky, kdyby ho takhle viděla"
"A smrdí jak prase, ten bazilišek se asi posral hrůzou než chcipl", dodala Růženka, která právě páčila nedalekou truhličku. "Do pr.., fakt nechápu co je to za lidi, někdo to vykradl", řekla znechuceně.

"Neboj, Cihláčku, vytáhneme to, slepice umím škubat docela dobře", řekla Taťána soucitně. "Potřebujeme ale nějaký léčivý lektvar"

"Najdu něco", nabídla se Ofelie, která po požité maně připomínala ze všeho nejvíc nabuzeného králíčka Duracell, a lehkým pohybem ruky se odteleportovala asi 20 metrů daleko. Kostěj ji sledoval úzkostlivým zrakem a mumlal si něco pro sebe. Elias to rozluštil jako "kráva pitomá zfetovaná, to zas bude průser", ale určitě to byl omyl, něco takového by tak distinguovaný člověk jako Lord Kostěj o své jediné lásce říci nemohl, určitě má halucinace po tom pádu…

Kostěj s Eliasem sledovali chaotické teleporty lady Ofelie, která se snažila najít nějakou truhličku, Taťána rychlými pohyby zkušené kolchoznice zbavovala Cihláka ojehlení a Růženka obracela kameny v naději, že něco pod nimi najde.

Z této idylky je vtrhl náhlý ostrý zvuk připomínající start rakety na mysu Canaveral či cirkulárku zažranou do dubového polena. Paní Ofelie zmizela z dohledu. Zatímco Elias klesl na kolena v domnění, že slyší trouby posledního soudu, Růženka i Kostěj původ i směr identifikovali shodně a rozběhli se k nedalekému lesíku. Paní Ofelie se křečovitě držela kmene stromu ve výšce asi 30 metrů a vyla svou životní hlasovou kreaci.

Kostěj vyvrátil oči k nebi ... nebo to byl láskyplný pohled na dámu jeho srdce? Kdo ví... "Copak se stalo, drahá?" , zařval tónem, jenž při tomto stupni hlasitosti těžko mohl být považován za konejšivý. Účelu však bylo dosaženo. Ofelie ještě chvíli škytala, "Došla mi mana, nemůžu dolů".
"Tak počkej, až se zregeneruje. Radši se asi nemám ptát, jak se ti mohlo stát, že jsi se vůbec dostala nahoru". Procedil Kostěj rezignovaně mezi zuby a opřel se o strom. Růženka se svezla na zem a pohodlně se opřela vedle něho.

"Vona nemá nic na manu? Ani charmy?"
"Vždyť víš, že ji ten barbar obral o všechno"
"Hele, mě do hlavy díru nevykecáš, k čemu by barbovi byly charmy na manu?"
Kostěj se ošil. "no ... tedy ... corpse explosion i kostry ... to taky spotřebovává manu, že ... a lady Ofelie je specialista na glacial spike. Tedy, přiznejme si, že ledová kouzla nejsou právě to, co bych jako nekro ocenil, a jako gentleman jsem tedy tíhu zodpovědnosti převzal na svá bedra".
"Tyy vole, čumím jak žaba na fusekle, takže pan šlechetnej a hodnej", šklebila se Růženka ale Kostěj věděl, že to zůstane mezi nimi, protože průběh boje dával tušit, že se budou vzájemně potřebovat ještě více, než si ráno myslel.

Návrat ztraceného syna
Vraceli se k večeru, až Cihlákovi uschnulo oblečení, protože ho nakonec museli hodit do potoka.
Gheed už čekal s večeří - kšeft je kšeft, ať jsou to lamy nebo válečníci - a u stolu čekal ještě někdo. Jožin, jen v košili, s výrazem zbitého psa.
"Tož já bysem šél zitra s vama", zahuhlal rozpačitě.
Kostěj povytáhl obočí. "Příliš vyčerpávají … eh, práce?"
"Práca? Né, Hygjéna, nebo co. Ona mě vyčistila kožuch v jakejsi sračce. Tož já su chlap, já bych to vydržál, aj dyž z teho razilo jak z bordela, ale pse sa z teho pobluli".
Jožin si odplivl. "Sviňa sviňsky svinutá, takto trápiť zvířátka. A eště sem sa mosel okúpať, jak sem tým načuchnul".
Ofelie zvedla oči k nebi a zamumlala krátkou děkovnou motlitbičku.
"Kožuch je včil takéj na nic, enom taká hadra, předtým byl taký tuhý, že gdyž sem ho v kútě postavil, tož stál, a ani šíp ho neprostřelil. Idu si neco kůpiť k Charsí".

"Co to jen mohlo být?" Zamumlal udiveně Elias. "Ti jeho psi sežerou všechno, i padesát let mrtvé zombíky ...".
Taťána se zamyslela. "Nejspíš Vanish s citronovou vůní ...".

"Do prdele tmavýho, kterej vyoranej čurák polní mi hrabal v batohu?" zaječela Růženka, která už nějakou dobu cosi usilovně hledala.
"Někdy", podotkla Ofelie, "si myslím, že idea klášterní výchovy pro některé ... dívky ... není opravdu k zahození".
"Klášter je normální buzeračka. A já jsem v tom úplně nevinně. Ve výcvikáči, jak sme se učily pasti, sme trénovaly na louce Wake of fire, tak sem to náhodou hodila ke stohu, a ona tam trenérka zrovna šuk .." - Růženka se zarazila, jak Kostěj udělal výstražné tss tss - "eee, si tam povídala s tím paldou a mu přitom asi spadly kalhoty a ohořela mu prdel, jak ten stoh chytil", zakončila s výrazem nevinného dítěte ve stylu - ale maminko já sem nevěděla, že sláma hoří.

"Ale to jsi přece nemohla vědět, že tam někdo je, chudinko malá, to je hrozná nespravedlnost", řekla Taťána.
Růženka se ušklíbla. "Ty mě máš normálně za blba, proč bych to tam jinak házela? Ta koza mi předtím zabavila lak na drápky, smaragdovej, super barva, holky slintaly závistí a ona taky. Ale oni nemohli vědět, že jsem to věděla, hnusáci, zasedli si na mě", skoro věrohodně popotáhla Růženka, "a teď mi kdosi čornul ten modrej lak", dodala jen tak mimochodem.

Paní Ofelie zezelenala a zabloudila rukou do kabelky. "Myslím", řekla nejistým hlasem, "že omylem při tréninku telekineze ... ještě, že jsi mi to připomněla".
Růženka chytla hozenou lahvičku, "Okej, není problém, ale nerada bych vo svý věci přišla ... pak ti ňák vidím rudě ...nebo co".
Ofelie si třesoucí rukou nalila skleničku a Kostěj si oddechl. Tohle bylo o fous ale snad se Ofelie konečně poučí, že na věcech lidí v partě se telekineze prostě "nezkouší".

Elias seděl jako zkamenělý. Vytřeštěnýma očima zíral do neurčita a opakoval si potichu, "popáleniny ... to přece …".
"Tož ja, ogare", ozval se za ním Jožin, který se mezitím vrátil v novém destičkovém brnění. "Už to tak vypadá, že celů tu opičárnu toť s cérečků děláš kvůlivá tom starém kozlovi s vyuzeným ocasem".

"Jak teď mám žít? Čemu věřit? Další dobrý úmysl, který vede do pekla", vydechl Elias zdrceně. "Nemám meč, nemám štít, nemám cíl ...".
"Jaký cíl? Šak zabíjání ďáblových potvor je dobrý skutek dycky. A s mečem stejně šermuješ jak gdyž kráva muchy odháňá. Vem si rukavice s knockbackem a poščaj si luk toť od Taťány, beztak to akorát zacláňá, gdyž sa člověk chce na něco pjekného podívať". Skončil Jožin filosoficky.

"Pěkné", řekla Taťána kousavě ale luk sundala. "A s čím budu bojovat já?"
Jožin se poškrábal za uchem. "Ty sa cérko neuraz, ale si tak od rany jak moja stará, a jak tá mňa hnala vidlama, dyž sem jí zahnúl s Mařenů. Jakýsi war fork vidle mám v kufru, našél sem jich gdysi, ale dom jich neponesu, sů ostré jak dýky, ty bysem teda v řiti mět nechtěl".
Taťána se zasněně podívala na obzor. "Obracení sena, to byla vždy taková poezie ...".